Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 37. Bílé chryzantémy

Doufám, že mi moji čtenáři prominou odskok od studentské tématiky, ale nemůžu si pomoct. Ruka se přímo třese na to, aby napsala o mém andělu strážném jménem Nataša. Ano, šťastnou náhodou ji mám ve třech podobách – jako manželku, kamarádku i anděla strážného. Pokud budete sami k sobě upřímní, drazí čtenáři, budete souhlasit, že to se nestává často. Já jsem měl to štěstí, mně se to zkrátka povedlo. Dodávám, že ještě své ženě rád říkám, že je můj „zástupce pro týl“.

Seznámil jsem se s ní v autobusu číslo 8. Jedu si z Kemerova na Jagunovku a vidím, že do autobusu nasedá... No zkrátka krásná holka. V přímém kontrastu s ní byla její ohromná taška, jen o velikost menší, než byla její majitelka.

Tahle vyhlášená „osmička“ pravidelně jezdí přeplněná, ale tenkrát bylo kupodivu poloprázdno a bylo tam hodně volných míst. Tady se musím po zásluze pochválit. Vyskočil jsem ze sedadla a vystoupil jsem až na ulici, abych té „kočce“ pomohl dotáhnout tu setsakramentskou tašku dovnitř do autobusu. Slečnu to velmi potěšilo. Zeptal jsem se jí zcela banálně: „Zajímalo by mě, kolik cihel se vám do té tašky vešlo a v jaké ulici na Jagunovce stavíte dům? Proč byste jinak ty cihly z centra táhla až na Jagunovku?“ Slečna vtip ocenila a souhlasila, že si se mnou sedne na zadní sedadlo.

Ten, kdo v těch dobách jezdíval v autobusech LAZ, ví, že nejteplejší v nich byla zadní sedadla, protože pod nimi byl umístěný motor. Popisovaná událost se stala na konci listopadu a tehdy už bylo chladno. Mne ani Natašu žádný chlad na zadním sedadle netrápil. Představili jsme se jeden druhému a Nataša mi vyprávěla, že to bohužel žádné cihly nejsou a že by byla šťastná, kdyby mohla v tašce vozit třebas i cihly na stavbu domu, ale...

Skutečnost byla taková, že Nataša pracovala jako vedoucí laboratoří na katedře technologie masa Kemerovského potravinářského institutu. Laboratoř se nacházela v masokombinátu a moje nová známá tímto způsobem dopravovala chemická činidla pro výuku. Nataša si stěžovala a já jsem s ní soucítil. Upřímně soucítil. Představil jsem si, o co by bylo lepší, kdyby ta taška byla plná produktů masokombinátu, nebo jak už jsme s Natašou probírali předtím, plná cihel.

Ani jsme si během těch rozhovorů nevšimli, že se autobus naplnil. Nekoukali jsme z okna, a jen jsme si bezstarostně povídali a dívali se jeden na druhého. Když jsme na sebe pohlédli, hned jsme se rozesmáli. Přijížděli jsme k Jagunovce. Masokombinát jsme minuli už dávno. Nataša mě potom obvinila z toho, že jsem jí schválně spletl hlavu, aby přejela. Na to jsem opáčil, že ona sama schválně přejela svou zastávku, jen aby se mohla se mnou seznámit. A co je charakteristické, už tenkrát byl mezi námi konsensus – souhlasili jsme s tím, že se všechno stalo k naší vzájemné spokojenosti. Samozřejmě že jsem na Jagunovce vystoupil, a stejným autobusem jsme se pak s Natašou vrátili k masokombinátu, kde jsem jí pomohl dotáhnout tu tašku s činidly do laboratoře.

Další události se vyvíjely velmi rychle. Setkávali jsme se každý den. Na schůzky jsem přinášel tu sklenici kompotu ze sušených švestek, tu nějaké konzervy. Hned to vysvětlím. V té době jsem pracoval jako krajský psychiatr a narkolog Leninského obvodu Kemerova a moji pacienti a jejich příbuzní nechtěli, aby jejich doktor trpěl hlady. Perestrojka byla na spadnutí a v obchodech nebylo vůbec nic. A tehdy mě Nataša pozvala k sobě domů, abych se seznámil s jejími rodiči. Bylo to 24. prosince, právě v den narozenin její maminky Mareji Nikolajevny. Tady jsem se opravdu nepřepsal, protože jsem ji tehdy ze samého rozrušení takhle oslovil. Později jsem už jí tak říkal pořád. Mareja Nikolajevna se rozčilovala a vyžadovala, abych její jméno vyslovoval správně. Když jsem ale postřehl u Parfena Safonoviče, tatínka Nataši, spiklenecké spříznění, vytrval jsem a stál jsem si na svém.

Teď ale trochu předbíhám. V předvečer návštěvy rodičů jsem lítal z místa na místo a sháněl dárky pro rodiče nevěsty. Nataša tehdy netušila, že na ni myslím jako na svou budoucí ženu, ale já už jsem se rozhodnul. Ukázalo se, že mezi mými pacienty je jeden alkoholik, jehož žena pracuje ve skleníku, kde se pěstují květiny. Ještě jednou připomínám, že to bylo v dobách perestrojky! A kdy vzít kytky v prosinci? Dnes to opravdu není žádný problém. Tehdy mi tam udělali nádherný pugét. Stejně tak jsem pokoutním způsobem sehnal pro Parfena Safonoviče láhev arménského koňaku „Dvin“, který se vyráběl přímo v Jerevanu. Pro Natálku jsem měl připravený krásný froté župan s kapucí.

Tak jsem tedy obtěžkaný dárky v domluvený čas zazvonil u dveří bytu rodiny Kajgorodových. Dveře se otevírají a všichni tři mě vítají. Jako první se rozplývala v úsměvech tchýně, promiňte – budoucí tchýně, když jsem jí předal kytici. A pak jsem hned předal koňak budoucímu tchánovi. Pohlédl na vinětu a zatetelil se. Je třeba podotknout, že v koňacích se vyznal. Tehdy ještě bylo možné etiketám důvěřovat. To až dnes je možné všude tisknout cokoli a zhotovit si libovolnou nálepku. Parfen mi stiskl ruku a povzbudil mě, abych se neostýchal. Tak jsem ještě předstoupil před Natalku, a když uviděla župan, který byl opravdu báječný, zlíbala mě a hned si ho hodila na sebe.

Narozeninový oběd proběhl báječně. Domácí rolády chutnaly božsky. Povídali jsme si a v jedné z přestávek mezi chody jsem Natalce nabídl ruku i srdce... Ona souhlasila a já jsem se rozhodl, že nebudu nic odkládat, a poprosil jsem o rodičovské požehnání. A právě tam u stolu mi hned také došlo, že jsem nepřinesl Nataše ani jeden kvíteček a svou první kytici jsem věnoval tchýni! Řeknu vám, to ale byla prekérní situace. Od těchto dob jsou u nás doma vždycky květiny. A v prosinci jsou to chryzantémy, bílé chryzantémy, které má moje žena nejraději.

31 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050418

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions