Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 43. Lékař, který se minul povoláním
Existují vůbec lékaři, kteří se minuli svým povoláním? Jistě, a kolik! Také v sovětských dobách bylo možné vidět lékaře lhostejné a bez zaujetí. A dnes... Pro mne je těžké o tom mluvit, protože jsem bývalý lékař a mám 25tiletou praxi v oboru psychiatrie. Vladimir Fajnzilberg ale tvrdí, že pojem „bývalý psychiatr“ se neslučuje se skutečností. Jsem asi výjimka, ale já svou odbornou praxi opravdu považuji za minulost.Kolikrát už mě chtěli operovat, když zjistili, že se zabývám podnikáním. Některým lékařům to nedocházelo, když jsem jim naznačoval, že jsem také lékař a mám praxi 25 let. Tak například jeden lékař z kyjevské kliniky „Eurolab“ na mě naléhal, abych si nechal odstranit lipom velikosti zrnka prosa, který jsem měl za pravým uchem. Říkám mu, že jsem také bývalý lékař a on do mne ještě vehementněji hučí, abych si představil, co se může stát, když lipom začne růst! Opakovaně jsem mu naznačil, že ten lipom je už deset let pořád stejný, a on na to: „No a co? Nikdo neví, kdy se probudí a jaké následky to způsobí.“ Hovořil sebejistě. Snažil se být přesvědčivý, poukazovat z nějakých důvodů na lékaře z Kanady a Ameriky, ale já jsem jeho názor nijak nemohl pochopit. Nechtěl jsem se nechat zatáhnout do diskuse, protože jsem nabyl jistoty, že ten člověk se minul povoláním a do medicíny prostě nepatří. Nehádal jsem se s ním, jen jsem mlčky poslouchal. Zajímalo mne, kam až to požene a čím ten rozhovor zakončí a s jakým návrhem přijde.

Naopak třeba Kolja Kovalčuk se rozhodl ještě před tím, než se měl stát lékařem, že medicína není pro něho a že v ní nebude šťastný. O tom však trochu později, nejdřív něco o Koljovi. Když se podíváte na jeho fotku, pochopíte, že jsem upřímný, když říkám, že to byl krásný kluk. Kolja byl urostlý a měl pěknou figuru. Co se týče povahy, byl velmi klidný a uměl se ovládat. Nevzpomínám si, že by měl během těch tří let, co s námi studoval, s někým nějaký konflikt. A jak studoval! Pokud by pokračoval ve studiu až do konce, určitě by mohl získat „červený diplom“. Vždycky se účastnil všech večírků a mejdanů, po kterých se u něho nezávisle na množství vypitého alkoholu vždycky projevila velmi silná postalkoholní intoxikace. Kolja si dokonce často říkal: „Nepiju proto, abych byl opilý, ale proto, abych měl pořádnou kocovinu.“


Hned se dostavil major Glebov, pro pořádek nás seřval a potom oznámil, že i když zbývá do konce výuky ještě čtyřicet minut, tak nás všechny propouští, protože jsme pracovali aktivně a všechno jsme splnili. Varoval nás ale, že pokud ještě máme nějakou další výuku, tak si s pivem nemáme zahrávat. Pak odešel. Tenhle scénář jsme znali už od jiných skupin, a proto jsme se pivem zásobili už dřív. Pak to začalo. Část studentů odešla, ale ti nejvíc aktivní zůstali a náramně se bavili. Bylo pozdní jaro, teplo a už se začínaly na břízách zelenat první lístečky.

A tu se začali přít vedoucí naší skupiny Valera Kajgorodov s Koljou, jestli je možné vylézt na břízu hlavou dolů a nohama vzhůru. Kolja Kovalčuk tvrdil, že to není možné a Valera Kajgorodov ho přesvědčoval, že to možné je. Nás všechny ten spor zaujal, zvláště pak, když Slávka Sizikov, který byl tou dobou už pěkně nachmelený (on se vůbec rychle dostával do nálady), zahlásil, že Valera je jeho nejlepší kamarád a že na břízu poleze místo něho on. Uzavírali jsme sázky. Ve hře bylo pivo proti koňaku. Vyleze či nevyleze? Měl vyšplhat do výšky svojí postavy. Kolja Kovalčuk vyžadoval, aby jako míru stanovili jeho výšku. Sláva protestoval. Nakonec se dohodli, že metou bude výška 150 cm.

A tak tenhle Kolja měl za to, že na medicínu nepatří a že by tam byl zbytečný. Původně vůbec nechtěl dělat přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, ale jeho rodiče na něj velmi silně naléhali. Kolja měl své rodiče rád, a tak souhlasil s kompromisem: Když se dostane na medicínu, vydrží tam tři roky, a pokud během té doby nezmění názor na své místo v medicíně, může pak jít studovat, kam chce. Rodiče tajně doufali, že Koljovi bude těch třech let líto, ale jak je vidět, neznali svého syna. Po dokončení třetího ročníku Kolja pozval celou skupinu do restaurace „Kuzbass“ a celý večírek zaplatil sám (obyčejně jsme se na placení v restauraci všichni skládali). Oznámil nám, že splnil přání svých rodičů a teď z institutu odchází. Bylo nám to ze srdce líto. Nechtěli jsme se s ním loučit, ale život je život. Kolja odešel. Z doslechu víme, že ukončil Kemerovský pedagogický institut a obhájil kandidátskou disertaci.
14 srpen 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060357
k obsahu ↑