Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 43. Lékař, který se minul povoláním

Existují vůbec lékaři, kteří se minuli svým povoláním? Jistě, a kolik! Také v sovětských dobách bylo možné vidět lékaře lhostejné a bez zaujetí. A dnes... Pro mne je těžké o tom mluvit, protože jsem bývalý lékař a mám 25tiletou praxi v oboru psychiatrie. Vladimir Fajnzilberg ale tvrdí, že pojem „bývalý psychiatr“ se neslučuje se skutečností. Jsem asi výjimka, ale já svou odbornou praxi opravdu považuji za minulost.

Kolikrát už mě chtěli operovat, když zjistili, že se zabývám podnikáním. Některým lékařům to nedocházelo, když jsem jim naznačoval, že jsem také lékař a mám praxi 25 let. Tak například jeden lékař z kyjevské kliniky „Eurolab“ na mě naléhal, abych si nechal odstranit lipom velikosti zrnka prosa, který jsem měl za pravým uchem. Říkám mu, že jsem také bývalý lékař a on do mne ještě vehementněji hučí, abych si představil, co se může stát, když lipom začne růst! Opakovaně jsem mu naznačil, že ten lipom je už deset let pořád stejný, a on na to: „No a co? Nikdo neví, kdy se probudí a jaké následky to způsobí.“ Hovořil sebejistě. Snažil se být přesvědčivý, poukazovat z nějakých důvodů na lékaře z Kanady a Ameriky, ale já jsem jeho názor nijak nemohl pochopit. Nechtěl jsem se nechat zatáhnout do diskuse, protože jsem nabyl jistoty, že ten člověk se minul povoláním a do medicíny prostě nepatří. Nehádal jsem se s ním, jen jsem mlčky poslouchal. Zajímalo mne, kam až to požene a čím ten rozhovor zakončí a s jakým návrhem přijde.

Zanedlouho toho měl dost, uťal výklad a stejně zostra na mne, jak jsem se rozhodl. V duchu jsem ho poslal dál, než k šípku a do háje, ale nakonec jsem řekl, že si to ještě rozmyslím. To se stalo tak před pěti, šesti lety a žádné změny na svém lipomu nepozoruji. Celou dobu ale přemýšlím, jestli jsem udělal dobře, že jsem toho doktora poslal kamsi jen v duchu a jestli jsem mu to neměl říct pěkně od plic.

Naopak třeba Kolja Kovalčuk se rozhodl ještě před tím, než se měl stát lékařem, že medicína není pro něho a že v ní nebude šťastný. O tom však trochu později, nejdřív něco o Koljovi. Když se podíváte na jeho fotku, pochopíte, že jsem upřímný, když říkám, že to byl krásný kluk. Kolja byl urostlý a měl pěknou figuru. Co se týče povahy, byl velmi klidný a uměl se ovládat. Nevzpomínám si, že by měl během těch tří let, co s námi studoval, s někým nějaký konflikt. A jak studoval! Pokud by pokračoval ve studiu až do konce, určitě by mohl získat „červený diplom“. Vždycky se účastnil všech večírků a mejdanů, po kterých se u něho nezávisle na množství vypitého alkoholu vždycky projevila velmi silná postalkoholní intoxikace. Kolja si dokonce často říkal: „Nepiju proto, abych byl opilý, ale proto, abych měl pořádnou kocovinu.“



Kolja se také aktivně účastnil nejrůznějších lumpáren. Na té fotografii jsme na praktické hodině brané výchovy. Tak při té výuce dělal Slávka Sizikov raněného. Předstíral poranění na pravé ruce a taky že má zlomenou holeň. Žeňka i já jsme navrhli Koljovi, aby zavázal uzly na obvazech Slávky pevněji. Kolja to samozřejmě ochotně udělal, ba dokonce to trochu přehnal. Inu rozkaz je rozkaz. Sám se učiteli přihlásil, že Slávku obváže, a pak všechny uzly pevně utáhl. Navíc je polil pivem. Slávka ležel se zavřenýma očima (podle instruktorů měl být v bezvědomí), ale když Kolja začal polévat ty uzly na obvazech pivem, Slávka to pivo ucítil a otevřel oči. Tady se Kolja ukázal jako dobrý herec a začal hlasitě křičet: „Přivedl jsem ho k vědomí, přivedl jsem ho k vědomí!“, a dal mu hlt piva přímo z lahve.

Hned se dostavil major Glebov, pro pořádek nás seřval a potom oznámil, že i když zbývá do konce výuky ještě čtyřicet minut, tak nás všechny propouští, protože jsme pracovali aktivně a všechno jsme splnili. Varoval nás ale, že pokud ještě máme nějakou další výuku, tak si s pivem nemáme zahrávat. Pak odešel. Tenhle scénář jsme znali už od jiných skupin, a proto jsme se pivem zásobili už dřív. Pak to začalo. Část studentů odešla, ale ti nejvíc aktivní zůstali a náramně se bavili. Bylo pozdní jaro, teplo a už se začínaly na břízách zelenat první lístečky.



A tu se začali přít vedoucí naší skupiny Valera Kajgorodov s Koljou, jestli je možné vylézt na břízu hlavou dolů a nohama vzhůru. Kolja Kovalčuk tvrdil, že to není možné a Valera Kajgorodov ho přesvědčoval, že to možné je. Nás všechny ten spor zaujal, zvláště pak, když Slávka Sizikov, který byl tou dobou už pěkně nachmelený (on se vůbec rychle dostával do nálady), zahlásil, že Valera je jeho nejlepší kamarád a že na břízu poleze místo něho on. Uzavírali jsme sázky. Ve hře bylo pivo proti koňaku. Vyleze či nevyleze? Měl vyšplhat do výšky svojí postavy. Kolja Kovalčuk vyžadoval, aby jako míru stanovili jeho výšku. Sláva protestoval. Nakonec se dohodli, že metou bude výška 150 cm.

Skládací metr jsme neměli, a tak Slávka začal vyměřovat výšku krabičkou od sirek. Bylo potřeba třiceti délek krabičky. Slávka měřil a všichni ho osočovali, že podvádí. Donutili ho, aby začal měřit pěkně od začátku. Zkrátka dělali jsme pořád nějakou legraci. Někde ve fotoarchivu jsem měl snímek, kde je Slávka na břízce vzhůru nohama, ale nemůžu ho najít. Dopadlo to tak, že Slávka prohrál, přesněji řečeno Valera prohrál spor s Koljou. Vyprávěli jsme všem ještě dlouho potom, jak se Slávka snažil lézt na strom nohama napřed, a dokonce jsme to i předváděli. Kolja Kovalčuk také skvěle střílel z malorážní pistole Margolin a měl z toho důvodu od vojenské katedry trvalou propustku na střelnici vojenského útvaru. Bylo to blízko pavilonu morfologie.

A tak tenhle Kolja měl za to, že na medicínu nepatří a že by tam byl zbytečný. Původně vůbec nechtěl dělat přijímací zkoušky na lékařskou fakultu, ale jeho rodiče na něj velmi silně naléhali. Kolja měl své rodiče rád, a tak souhlasil s kompromisem: Když se dostane na medicínu, vydrží tam tři roky, a pokud během té doby nezmění názor na své místo v medicíně, může pak jít studovat, kam chce. Rodiče tajně doufali, že Koljovi bude těch třech let líto, ale jak je vidět, neznali svého syna. Po dokončení třetího ročníku Kolja pozval celou skupinu do restaurace „Kuzbass“ a celý večírek zaplatil sám (obyčejně jsme se na placení v restauraci všichni skládali). Oznámil nám, že splnil přání svých rodičů a teď z institutu odchází. Bylo nám to ze srdce líto. Nechtěli jsme se s ním loučit, ale život je život. Kolja odešel. Z doslechu víme, že ukončil Kemerovský pedagogický institut a obhájil kandidátskou disertaci.

14 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060357

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions