Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 70. Exkurze

V šestém ročníku jsou už všichni studenti medicíny přesvědčeni, že všechno dopadne dobře. Každý z nich už si ujasnil, co chce dělat dál. Mnozí dokonce vědí, kde budou po ukončení studia pracovat. A proto si poslední měsíce společného studia chtěli všichni členové naší skupiny užít naplno.

V naší čtrnácté skupině jsme problém co s volným časem opravdu neřešili. Na nějakou velkou zábavu čas opravdu nezbýval. Ještě aby zbýval, vždyť prakticky všichni si přivydělávali, kde mohli. Marik Golubkov například příležitostně pracoval v krajském onkologickém dispenzáři. Marik tehdy bydlel na Děržinského ulici v místě zvaném „Švejka“, blízko továrny na cukrovinky.

Kemerovská továrna na cukrovinky byla v těch dobách proslulá. Bonbony chutnaly báječně. Tehdy se dělal třeba „Míška na severu“ a „Ananasový“ s oplatkou a náplní. A jak báječně chutnalo třeba „Ptačí mléko“ nebo „Kosotlapý míša“. Všichni z naší skupiny zavítali k Marikovi nejenom kvůli nějaké pánské jízdě, ale často také kvůli nějaké „nutné a neodkladné“ záležitosti...

Tak jsme se tedy zase jednou sešli u Marika prakticky všichni kromě děvčat. Potřebovali jsme si opět vyřídit nějakou neodkladnou záležitost. Byli tam Žeňa Romašov, Vagram Agadžaňan, Sáša Salmajer, Jura Sologub, Arkadij Blajcher, váš pokorný služebník a Marik Golubkov, který, jak je zřejmé, disponoval bytem. Prostřeli jsme stůl. Měli jsme sladké víno značky „777“, které bylo v té době velmi oblíbené. Tehdy jsme ale zapomněli na něco k jídlu a poslali jsme Arkašu Blajchera do obchodu v místě zvaném „Švejka“. Bylo to doslova přes cestu, šikmo naproti domu, kde Marik bydlel. Arkaša byl zpátky asi za deset minut a přinesl dva bochníky horkého chleba a skoro celé kilo bonbónů „Duňčina radost“. Těm, kdo nevědí, o čem je řeč, prozradím, že to byly nejlevnější nebalené karamelky.

No, a co teď s nimi? Měli jsme snad Arkašu zabít? Vymýšleli jsme pro něj různé druhy trestů. Nejvíc rozzlobený byl Žeňa. Kategoricky trval na tom, že Arkašu musíme zmlátit, a navrhoval, že se toho sám ujme. Oběť se jen chabě vymlouvala. Na Arkašu byli naštvaní prakticky všichni. Kdo to jakživ viděl? Pít „tři sedmičky“ a přikusovat k tomu karamelky? Zachránilo ho jenom to, že chléb, který přinesl, byl ještě horký, voňavý a měl křupavou kůrčičku. Kluci se nakonec umoudřili, a že prý se nad ním slitují a protentokrát ho neroztrhají na kusy. V té chvíli se zcela spontánně zrodil nápad, že by se mělo zajít na exkurzi do továrny na cukrovinky. Myšlenka to byla dobrá. Věc jsme dlouho neodkládali. Vyrazil jsem spolu s Arkašou, abychom zjistili, co se dá v té věci podniknout.

Ve vrátnici s námi k našemu údivu jednali vstřícně. Asi proto, že jsme jim řekli, že jsme budoucí lékaři a že milujeme kemerovské bonbony. Vyprávěli jsme, že už brzy se rozjedeme do různých koutů světa a že ještě chceme společně zajít do místní továrny, abychom měli na co později vzpomínat. Když vrátná zatelefonovala na vedení podniku a převyprávěla všechno, co jsme jí řekli, přišla za námi k našemu údivu sama sekretářka ředitele a doprovodila nás na nejvyšší místa. Ředitelkou podniku byla tehdy laskavá dáma a z celé duše se nad tou naší tirádou smála. Dala nám souhlas pod tou podmínkou, že si ze školy přineseme žádost o provedení exkurze, kde bude jmenný seznam všech předpokládaných účastníků. Já i Arkaša jsme se zapřísahali, že ten papír přineseme, a pozítří se dostavíme s celou skupinou.

Když jsme se vrátili k Marikovi, museli jsme ocenit statečnost těch, kteří zůstali, protože do našeho příchodu se vína ani nedotkli. Naše vyprávění přivítali hlučným: „Hurá!“ Aniž bychom se s Arkašou předem domlouvali, vymýšleli jsme si, jak to bylo těžké, a bájili jsme o tom, jak jsme museli přemlouvat ředitelku. Pěl jsem ódy kamaráda, jak mistrně a skvěle všechny přesvědčoval o našem srdečném zájmu o výrobu. Nekonec Arkašovi ty karamelky odpustili, dokonce i Jevgenij. Samo sebou se rozumí, že jsme si připili na kamarádství.

Kolektivně jsme rozhodli, že pro žádost o exkurzi do továrny na cukrovinky pošleme na děkanát Jevgenije Romašova. Věděli jsme, že nikdo jiný nedokáže tak dobře vyjednávat s pracovníky děkanátu. Mě poslali pro všechny případy s Žeňou jako morální podporu a záštitu. Ukázalo se, že to vůbec nebylo zbytečné. Na děkanát jsme se vydali hned ráno, místo přednášky, a první otázka na Žeňu zněla: „A jak to, že nejste na přednášce?“ Po takovém nestydatém úderu pod pás a po včerejších „třech sedmičkách“ Žeňa dočista zcepeněl. Ta zákeřná otázka dámy z děkanátu ho úplně rozhodila. Naštěstí jsme na to byli dva. Neztrácel jsem čas a okamžitě jsem se vmísil do hovoru. Bez mrknutí oka jsem oznámil, že nás pan Krakovský uvolnil, protože mu pravidelně asistujeme u operací, a také máme často služby na chirurgii třetí městské nemocnice. Moje suverénní jednání milé dámy z děkanátu uklidnilo. Začaly se zajímat o to, co je to za exkurzi, proč by se měla konat, kdo jí inicioval, a také zda nechceme oklamat lékařský institut, protože ještě nikdy nikdo na takové exkurzi nebyl.

Říkaly také, že vypadáme jako čiperní hoši, kteří tam mohou nejspíš provést nějakou lumpárnu. To poslední slovo vyvedlo Jevgenije z otupělosti a on se pustil do vysvětlování, jací jsme všichni slušní, a jestli už nějakou tu čokoládu dostaneme, tak ji jistojistě přineseme na děkanát! Dámám se taková odpověď líbila a jedna z nich naklepala na psacím stroji značky Moskva naši žádost se všemi jmény v naší skupině. Ještě dodala podpis a razítko, a všechno bylo, jak náleží. Vrátili jsme se jako hrdinové a navíc s potřebným dokumentem.

Na exkurzi jsme se dobře připravili. Někdo si myslí, že jít na exkurzi je lehké a prosté. My jsme to ale brali jako mimořádně závažný úkol. Povím vám, jak jsem se vybavil já. Všichni ostatní se chystali podobně, jen s nevelkými rozdíly. Tak jsem si tehdy oblékl silný rolák a navrch ještě pořádnou košili, které nebylo škoda. Tu košili jsem si schválně oblékl tak, aby na těle dělala boule. Zamýšlel jsem ještě obléknout si na to všechno bílý plášť. Když jsme se předtím domlouvali v továrně na hygienickém oděvu, řekli jsme, že si přineseme svoje pláště. Já jsem si vzal pochopitelně z domova ten největší.

Příští den, po vyučování ve třetí městské nemocnici, jsme jeli tramvají na „Švejku“. Navedli jsme schválně celou skupinu, že pojedeme tramvají, protože jsme já i Vagram měli služební průkazy, které nám zaručovaly bezplatné cestování elektrickými dopravními prostředky po celém Kemerovu. Tyhle povolenky jsme si s Vagramem přisvojili, když jsme myli v tramvajovém depu autobusy, a jaksi jsme je zapomněli vrátit.

V továrně už na nás čekali. Arkaša jim z nemocnice zavolal, že žádost už máme vyřízenou. Ve zvláštní místnosti jsme se v přítomnosti průvodce svlékli, a pod jeho přísným dozorem jsme si oblékli pláště. Naše skupina musela budit smích. Jediná Olga Pticinová měla elegantní ohoz. Ale mužská výpravy, jeden jako druhý, měla na sobě pláště o pět, šest čísel větší. Hotoví šašci, ne studenti medicíny.

Zaměstnanci továrny se připravili na exkurzi také důkladně. Trasa byla naplánována do detailů. Povolili nám konzumovat všechny druhy produktů v neomezeném množství, ale naléhavě nás žádali, abychom si z jednotlivých provozoven nebrali nic s sebou. Kampak na nás!

V první provozovně, kam nás přivedli, se vyráběly oplatky. Pamatuju si, že tenkrát byly citrónové. Tak kolik byste řekli, že takový obyčejný světský sovětský student těsně před ukončením studií může sníst oplatek? Na mou věru hodně, a ještě víc si jich dokáže nacpat pod plášť. Tu košili velkou jako plachtu jsem si přece nebral jen tak pro nic za nic. Ostatní jakbysmet. Už si nevzpomínám, kolik balíčků oplatek jsem si poschovával po těle, ale bylo to dost. To můžu říct jistě.

Když jsme přešli do další provozovny, ujížděl před námi běžící pás plný sněhových pusinek, a my jsme už byli nacpaná vaflemi! Před exkurzí pochopitelně nikdo neobědval. Nenechali jsme se zahanbit, a abychom nepošpinili čest našeho institutu, alespoň pět kusů jsme určitě slupli. Bohužel, tenhle výrobek se nedal vsunout pod košili. V další provozovně dělali karamelky. Kolik tam jenom bylo druhů! Třeba „Račí krunýřky“, „Dřišťálky“ a ještě spousta dalších. Svorně jsme se zbavili vaflí, kterých jsme byli přejedení a na které jsme se už nemohli ani podívat. Pak jsme spatřili mléčné karamely „Zlatý klíček“, posléze následovaly balené čokoládové bonbóny, které se pak třídily do bonboniér. U každého následujícího pásu jsme vyložili všechno, co jsme pobrali předtím, a zásobili jsme se novými druhy. Měli jsme dojem, že všechno děláme nenápadně, místní nám zcela zřejmě viděli až do žaludku. Ty kopce odložených cukrovinek, které jsme jakoby nenápadně vyndávali ze svých hábitů, byly němými výčitkami naší urputné touhy něco šlohnout.




Jako předposlední nás čekal sklad ořechů a potravinářské čokolády, která byla v takových velkých kilových kostkách. Možná to vážilo i víc. Přiznám se, že se mi podařilo jednu takovou kostku ukrást. Jak jsem se tak díval kolem sebe, nikdo jiný si tuhle čokoládu nebral, zato se ostatní zásobili arašídy, pistáciemi a lombardskými lískovými oříšky. Až když jsme přišli domů k Marikovi, ukázalo se, že tu velkou kostku dokázali štípnout i Arkaša a Žeňka. Na samém konci exkurze nás v továrně čekal provoz, kde se dělala tabulková čokoláda a také čokoládové medaile. Vzali jsme i ty. Ne že bychom na ně snad měli chuť! V té chvíli jsme už sladkosti nenáviděli! Při pouhém pohledu na ně se nám dělalo špatně.



Zbývala už jen maličkost. Slíbili jsme přece s Jevgenijem na děkanátu, že jim přineseme čokoládu. Tak jsme se tedy zdvořile obrátili na naši průvodkyni, zda bychom si mohli vzít tabulku čokolády pro dámy z vedení naší školy. Naše průvodkyně nám sama nabídla obrovskou výběrovou bonboniéru. Hned jsme ji ještě chytře požádali, aby zavolala na vrátnici, ať nás s tou velkou krabicí nechají projít.

Následující den byli všichni na děkanátu velmi spokojení a děkovali nám za zdárné provedení exkurze.

/

Cestou z továrny jsme ještě přibrali baterii oblíbeného studentského portského značky „777“ a v Marikově bytečku jsme vzrušeně hodnotili výsledky našeho úsilí. Shodli jsme se na tom, že všechno, co jsme šlohli, si rozdělíme rovným dílem. Vždyť během té exkurze například Olga Pticinová i Galja Vinnikovová odpoutávaly pozornost naší průvodkyně různými otázkami a neměly čas účastnit se spolu s námi rozkrádání socialistického vlastnictví.


Na závěr ještě dodám, že bonbóny jsme po této exkurzi nemohli jíst ještě hodně dlouho.

10 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070488

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions