Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 99. Věčně hladoví

Poté, co jsem začal psát eseje, vyvstávají přede mnou události těch let dávno minulých a někdy mi z těch vzpomínek začínají vstávat i vlasy na mé hladce vyholené hlavě. Ale nemyslím to vůbec jako vtip. Zkrátka nejde mi na rozum, jak jsme tehdy mohli vyvádět takové věci. Ačkoli jsme v těch dobách byli úplní neznabozi, musel nás chránit před trestním stíháním a před lidskou odplatou, po pravdě řečeno zaslouženou, sám Pánbůh. Řekněte sami, co byste udělali se zlodějíčkem, kdybyste ho načapali ve svém sklepě?



Zabít ho? To byste samozřejmě neudělali, ale určitě byste mu dali co proto. A po zásluze. Osud to tak zařídil, že ve čtvrti Kemerova, kde se nacházela krajská nemocnice, vykopali v šedesátých a sedmdesátých letech obyvatelé blízkých i vzdálenějších novostaveb ohromné množství sklepů. Nebyly tam uskladněné žádné zvlášť cenné potraviny, ale brambory tam byly vždycky. A nebyla to jen tak nějaká trocha brambor, ale doslova celé hory. Sibiřané jsou národ schránčivý, a tak plnili své sklepy takovým množstvím brambor, že by to jejich rodiny nesnědly ani za dva, tři roky.

Na jaře se ve sklepech prováděla kontrola. Nahnilé hlízy se vyhazovaly, a teprve pak se začalo reálně uvažovat, kolik brambor se nechá na sadbu a kolik musí zůstat na jídlo, než budou brambory nové. Zbytek se rozdal kamarádům a známým. Pokud měl někdo obchodního ducha, tak své přebytky prodal. Nu a sklepy nacházely poblíž studentské koleje, kde bydleli medici. Mnozí z nich neměli žádné zábrany a automaticky se chovali jako přátelé majitelů sklepů. Nečekali však, až od někoho dostanou přebytečné brambory darem. Ve studentském životě nastávaly momenty, které se s železnou pravidelností opakovaly každý měsíc před výplatou stipendia, kdy už se počítala každá kopějka. A těch kopějek už zbývalo žalostně málo. Studenty mučila otázka: „Jak s takovými penězi přežít? No a neměli žádný problém se zábranami. Tak potom ti studenti, kteří chodili do cizích sklepů a šikovně je otevírali. Když otevřeli takový sklep, nabrali brambory do všech nádob, které si vzali s sebou. Na koleji byli tihle kluci považováni za hrdiny. Nikdo je za to neodsuzoval. Musím podotknout, že mezi mediky platila zásada nedělat zbytečnou škodu a nebrat víc, než je třeba. Neznámí návštěvníci se také snažili zavřít sklep tak, aby majitel nic nepoznal. Mezi těmi, kteří bydleli na koleji, nebylo takové chování ničím výjimečným. Není se co divit. Ti bohatší, kteří si mohli dovolit platit podnájem, měli zpravidla peníze i v takzvaný „černý den“ a neměli tudíž potřebu k tomu, aby se vydali na šikmou plochu zákona a potají se vloupávali do sklepů. I já jsem nesl díl odpovědnosti za návštěvy ve sklepích, ačkoli jsem na koleji ve svém oblíbeném pokojíku nocoval nanejvýš jednou do měsíce.




Při podobných akcích byl skutečným mistrem svého oboru Kosťa, mladší bratr Jevgenije Romanova. V těchto situacích byl nejenom skutečným esem, ale i džentlmenem. Kosťa nikdy nevylamoval zámky u sklepů. V zimě ještě všechno pěkně zasypal sněhem. Přistupoval k té záležitosti tvůrčím způsobem. Podařilo se mu sehnat k několika zámkům příslušné klíče a mohl si tak kdykoli opatrně odemknout zcela banálním způsobem sám. A tak Kosťa přinášel batohy brambor a předával štafetu Jevgeniovi a Koljovi Kozlovovi. Tihle supi nebo spíš straky zase bravurně ovládaly lovení potravin uložených za okny.




Z tlustého drátu vlastnoručně vyrobili háček, kterému říkali „kůň“, a s pomocí smotané dlouhé šňůry na prádlo s háčkem na konci se naučili lovit košíky, které visely v zimě zvenku na oknech, protože ledničky na kolejích tehdy nebyly. Kluci dokázali lovit nejenom pod svým oknem ve čtvrtém patře, ale i ve vertikální řadě oken zleva i zprava. Musím říct, že to nebylo jen tak jednoduché. Vždyť majitelé košíků už předem počítali s podobnými loveckými pokusy a nejrůznějším způsobem se tomu snažili zabránit. Je však třeba vzdát hold Koljovi i Žeňovi, kteří tyhle finty znali a ani jednou nezůstali bez úlovku.


Co tak asi mohli studenti schovávat za okny? Obyčejně to byl nasolený bůček nebo maso, které přiváželi příbuzní z venkova. Dá se říct, že výběr potravin byl dost dobrý. A ti méně ostražití studenti měli prostě smůlu. Dál přebíral štafetu Žora Černobaj. Nikdo jiný nedokázal osmažit brambory na vepřovém sádle, jako Žora. Ach, a jak přidával do smažených brambor zvlášť usmaženou cibuli! To byla jedna báseň. Ne nadarmo se říká, že talentovaný člověk má talent na všechno. A jak jenom dusil brambory s masem! On by mohl bez okolků pořádat seminář na téma „jídla z brambor“ a měl by velký úspěch. Ty vůně vždycky přilákaly půl koleje a mnozí se pak pod různými záminkami snažili vnutit se na večeři. Bylo pravidlem, že se to nedělalo živelně, ale plánovalo se všechno dopředu. Obzvláště důvěryhodné osoby to nejenom věděli, ale také byly pozvány. S hrdostí mohu říci, že jsem patřil k hrstce nejvěrnějších a že jsem za takové lumpárničky nikoho neodsuzoval, a s radostí jsem se stával jejich spoluúčastníkem. Jedl jsem jídla připravená z těch potají nalovených potravin, až se mi dělaly boule za ušima, a pronášel jsem chvalozpěvy na Kosťu i na Kolju, Žeňku i Žoru.
что я входил в число самых доверенных и не только не осуждал их за эти шалости, но и с удовольствием становился соучастником, так как поедал блюда из этих тайно похищенных продуктов за обе щеки и пел дифирамбы и Косте, и Коле с Женькой, и Жоре. Должен сказать, что я обычно приходил на подобные приглашения с бутылкой "Промонтора" или "777", ну такое было неписаное правило - приносить что-либо горячительное приглашённым. Еще приносили с собой кто соленые огурчики, а кто - груздочки или сибирских опят.

Ještě bych rád dodal, že jsem na podobná pozvání obyčejně přicházel s lahví „Promontoru“ nebo oblíbeným vínem „777“. Bylo nepsaným pravidlem, aby pozvaný přinesl něco na zahřátí. Někdo také daroval solené okurčičky, jiný zase nakládané ryzce nebo jiné sibiřské houbičky. Nejlegračnější ovšem bylo, když se na takovou večeři dostavili majitelé uloveného košíku, přinášeli lahev alkoholu, s chutí si dávali s námi a chválili Žoru. Na takových hodech se probíraly nejrůznější plány a vedly se báječné řeči o všem možném. Co jsme si jenom užili legrace a snění.


Moc vás prosím, neodsuzujte nás za to. Ano, byli jsme mladí a hloupí, ale nebyli jsme chtiví, jen věčně hladoví. Proč? To mi není jasné ani dnes.

22 leden 2012

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202091721

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions