Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 22. Bratři Romašovovi

Poté, co se Jevgenij zaháčkoval v institutu, tedy přesněji když absolvoval první dva ročníky a studoval třetí, přijel za ním jeho bratr Konstantin. Kosťa byl tak o dvanáct až patnáct let mladší než Žeňa a stejně tak šlachovitý. Žeňa ale neviděl, nebo ani nechtěl vidět, že jeho mladší bratr už je dospělý chlap. V tom se asi projevil syndrom „staršího“. Žeňa měl Kosťu rád, to bylo jasné na první pohled, ale za sebemenší hloupost ho nemilosrdně trestal. O Kosťovi zase musím po pravdě říct, že si to nijak zvlášť nebral. A teď historka, kterou vám chci vyprávět.

Костя и Женя Ромашовы

Stalo se, že se moji rodiče v roce 1968 přestěhovali do Frunze v Kyrgyzii. Jak se ukázalo, Romašovovi tam žili už dlouho předtím. Já ani Žeňa jsme nevěděli, že jsme krajané. Vyšlo najevo, že rodiče Jevgenije bydlí v městečku Kant blízko cukrovaru, pouhých dvanáct kilometrů od Frunze. Žili v rodinném domě s velkou zahradou. A tak mě Žeňa pozval, abych za ním o prázdninách přijel do Kantu. Už jsem psal, že jsem měl Žeňu rád a že byl pro mne jako starší bratr. Tak jsem se tedy vydal k Romašovovým, jak jsme byli domluveni. Setkání bylo srdečné. A tehdy mě také Žeňa seznámil se svým mladším bratrem Kosťou.

Můžete mi říct, proč se nedá u Rusů vymýtit neustálá snaha něco někde šikovně uzmout? Tenkrát byly všechny trhy ve Frunze zavaleny melouny ze zdejšího kraje, Uzbekistánu, a také z Ferganské kotliny i z Oše. Každý si mohl vybrat podle chuti. Stáli pět, maximálně deset kopějek kilo a v Kantu byly ještě levnější. Přesto Žeňka navrhl, a já jsem bez rozmýšlení souhlasil, že si zajdeme na melouny na kolchozní pole. Protože tato návštěva byla vítána jen z naší strany a „hostitelé“ neměly ani tušení, že by měli dorazit medici ze Sibiře, naplánovali jsme odchod k melounovému poli na dobu po setmění. Než přišel soumrak, zažívali jsme lehké chvění. Těšili jsme se a sbíhali se nám sliny. Kuchařské umění Kosťovy maminky bylo neuvěřitelné. Nabízela nám různé vybrané lahůdky místní kuchyně.

Když se setmělo, přikázal Žeňa Kosťovi, aby vzal pytle, a vyrazili jsme. Těžko říct, zda to bylo blízko nebo daleko, protože jsme se celou dobu bavili. Najednou byl před námi melounový lán. Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme, jestli už na tomhle konci pole melouny dozrály. Žeňa jeden vybral – měl asi půl metru v průměru! Šikovně do něj udeřil dlaní jako šavlí a meloun se rozpadl na dvě půlky. I v noci bylo vidět, že je tmavě rudý. Chutnal skvěle. Byl sladký, plný cukru a lehce voněl po nějakých bylinách. Jistě chápete, že jsme na onom konci už zůstali. Hlavní slovo v našem spolku měl samozřejmě Jevgenij. Já jsem byl na melounech poprvé, a ještě k tomu v noci. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Kosťa prostě znal svého bratra, tak mu přenechal velení. Když jsme tedy od Ženi dostali příkazy jaké melouny trhat, rozešli jsme se na různé strany. Asi za deset minut jsme snesli na hromadu tak padesát melounů. Žeňa to přísně hlídal s odůvodněním, že vlastně děláme dobrou věc a pomáháme kolchozníkům. Vždyť když naplníme pytle, zůstane tu ještě pěkně velká hromada pro zemědělce. Tak se taky stalo. Do pytlů jsme dávali melouny střední velikosti, tak tři až čtyřkilové, aby se jich tam vešlo víc.

Když byly pytle plné, Žeňa chtěl po Kosťovi provázky na zavázání. Kosťa ale opáčil, že prý měl vzít pouze pytle. O provázcích nikdo nic neříkal. Ještě mě poprosil, abych to potvrdil, což jsem taky udělal. Žeňa se rozzuřil, a tak chudáci kolchozníci přišli o svou hromadu. Žeňka začal metat melouny po Kosťovi, který jen hbitě uhýbal. I já jsem dostal co proto, že jsem se Kosti zastával. Situace byla patová. Melouny jsme sice nandali do pytlů, ale neměli jsme ty pytle čím zavázat. Nést to všechno jen tak, bylo riskantní. Z ničeho nic jsme našli přímo na poli nevelký kousek hliníkového drátu. Žeňka šikovně zadrátoval dva pytle. Jeden nezavázaný nám ještě zůstal. Žeňka si s tím hlavu nelámal. Přinutil Kosťu, aby si vytáhl gumu z trenýrek (přísahám, bylo to tak) a zavázal poslední pytel.


Женя Ромашов

Cesta nazpátek už tak lehká nebyla. Tak za prvé: pytle byly dost těžké. Za druhé: Žeňka celou cestu nadával Kosťovi a sliboval mu, že si to s ním ještě vyřídí, až přijdeme domů. Ty pytle, které byly svázané drátem, jsme nesli já a Kosťa. Pytel svázaný gumou od trenýrek zbyl na Žeňu. Tak asi sto metrů od domu guma najednou sklouzla a melouny z Žeňova pytle se vykulily na zem. A jak byly zralé, při pádu na zem jeden po druhém hlasitě pukaly. Kosťa znal svého bratra až moc dobře, a protože věděl, co ho čeká, využil jeho šoku, postavil svůj pytel na cestu a vzal do zaječích tak rychle, že jsme nestačili ani mrknout okem, jak zmizel ve tmě. Kdybych měl studovat antologii ruských vulgarismů, získal bych v té chvíli takové množství studijního materiálu, že by to stačilo na doktorskou disertaci a ještě na desítku vědecko – populárních článků. Horko těžko jsem přemlouval Žeňku, aby se uklidnil a šel domů.

Když jsme dorazili, maminka se začala za Kosťu přimlouvat. Ten už se stihl objevit doma a všechno na bratra požalovat. Když jsme konečně společným úsilím Žeňu uklidnili, a ten slíbil, že se Kosti ani nedotkne, vylezl jeho bratr Kosťa z vedlejšího pokoje. Zbytek noci jsme už svorně strávili mlsáním báječných sladkostí od maminky Romašovové a s oběma bratry jsme ochutnávali medovinu. S návštěvou jsem byl moc spokojený.

11 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050360

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions