Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 24. Sambo

Tohle se jistě bude zdát směšné každému, kdo mě zná, ale sděluji vám, že v roce 1967 jsem byl šampionem našeho institutu, neb jsem vyhrál svou váhovou kategorii v zápasu „sambo“. Byla to, jestli se nepletu, lehká váha. Nikdy jsem se nepovažoval za sportovního člověka a neměl jsem žádné sportovní ambice. Ve škole jsem se snažil podobně jako ostatní studenti všelijak vykroutit z tělocviku. Je sice pravda, že jsem se v dětství i trochu později pokoušel hrát v dorosteneckém mužstvu pozemní hokej za Kedrovský Karjer. Potom, co jsem dostal do hlavy hokejovým míčem, jsem od této činnosti upustil. Lehký otřes mozku byl pro mě dostatečným argumentem. To nebyl míč, ale hotový granát!

Můžu říct, že ve škole jsem o žádný sport neměl zájem. Něco jiného bylo, když jsme se s mým kamarádem Víťou Bělkovem „ulejvali“ z vyučování. Brali jsme svoje udičky a chodili lovit hrouzky na kedrovskou přehradu. Sportovní rybolov se tehdy bohužel neprovozoval. Když jsem se pak za rok dostal na medicínu, neplánoval jsem už vůbec žádné sportování. Chtěl jsem se ze všech sil „učit na doktora“.

Studijní program institutu však v sobě zahrnoval i tělesnou přípravu. Studenti, ať už chtěli nebo nechtěli, museli mít ve svém indexu zápočet z tělocviku. Zápočet bylo možné získat jednak v případě, že student poctivě docházel na výuku a plnil předepsané limity, nebo když navštěvoval sportovní sekci s určitým zaměřením. Vybral jsem si to druhé.

Vagram dělal volejbal a přemlouval mě, abych se zapsal taky. Tak proč tedy sambo? Vzniklo to jednoduše tak, že jsem se znal už z dřívějška s Voloďou Kravčenkem, aniž jsem tušil, že vede sekci samba v institutu. Poctivě přiznávám, že jsem se pokusil přemluvit „Krávu“ (tak jsme mu tehdy říkali), aby mě nemučil a napsal na katedru, že mám vše splněno. To jsem ale šlápnul pěkně vedle. Voloďa, který byl jinak velmi mírný a hodný, projevil takovou přísnost, že bych si byl raději ukousl jazyk. Řval na mě, že mi nedovolí (znal mou povahu) rozhlašovat, že trénuju u Kravčenka a přitom neovládám ani jeden hmat. V prvním zápase bych dostal nakládačku a neuměl bych se vůbec bránit. O takovou reklamu prý nestojí.

To byla ale situace! V první řadě jsem opravdu nechtěl chodit na tělocvik. Ale taky jsem se už stihl pochlubit, že budu chodit na sambo. Arkaša, Vagram i Žeňka Romašov zlomyslně vyžadovali, abych předvedl alespoň „přehoz přes stehno“. Vydržet tyhle rýpance bylo nad moje síly, tak jsem se tedy přihlásil. Kráva byl jako utržený ze řetězu a začal mě prohánět podle individuálního plánu. Jenom rozcvička mi zabrala dvě hodiny! Po rozcvičení se mi únavou poněkud třásly ruce i nohy. Právě v té chvíli začínala vlastní výuka cviků a trénink jejich provedení. Daleko později jsem zjistil, že Žeňa Romašov se také velmi dobře znal s Voloďou Kravčenkem a požádal ho, aby mě honil jak nadmutou kozu! Aby prý ze mě nebyl jen obyčejný rváč, ale skutečný zápasník. Myslím si ale, že to Kráva trochu přeháněl.

Díky tomu jsem od jednoho tréninku ke druhému ovládal různá podtrhnutí, chvaty a další bojové zákroky. To, že jsem trénoval usilovně, mělo ještě další příčinu. Na trénink za mnou pokaždé přicházeli kamarádi. Dato Jobidze, Dito Mcheidze a Ilgam Gasanov. Mohli se objevit kdykoli, a proto jsem se snažil, aby mě neviděli, že se snad flákám. Na tréninku projevovali bouřlivé nadšení při každém mém úspěšném zákroku. Samozřejmě že to nadšení přehrávali, ale stejně mě to velmi povzbuzovalo a působilo to jako balzám na mou ješitnost. Jednou Kráva oznámil, že se u nás bude pořádat šampionát celého institutu. Znělo to poněkud pompézně, ale byla to opravdová sportovní událost. V mojí váhové kategorii startovalo 8 lidí a vítěz tedy musel vyhrát čtyři utkání. Voloďa mi poradil několik bojových zásad, které prý pomáhají. Bohužel, zapamatoval jsem si jen jednu. Je třeba stále se držet uprostřed koberce, protože když protivník provede zdařilý zákrok, tak je dobré vyletět mimo žíněnku, a pak se nežádoucí body nepočítají. Tak jsem v prvních třech zápasech opakovaně dopadal mimo měkký povrch. Dost to bolelo, když jsem padal obličejem na podlahu tělocvičny.


Moji kamarádi a fanoušci dělali rámus a křičeli na mě. Tři první zápasy jsem takticky vyhrál na body. Moje prudké výpady směřovaly do středu koberce. Pak nadešlo finále. Můj soupeř byl ze sanitárně – hygienické fakulty, tedy ze „sanhygu“. Už si nepamatuju jeho příjmení, nejspíš jsem je ani neznal. Byl to šlachovitý a houževnatý hoch. Stál na nohou pevně jako sloup a já jsem nemohl použít žádný výpad, dokonce jsem dostal napomenutí za pasivitu. Protivník mě už několikrát povalil na zem, naštěstí vždy mimo koberec. Moji kamarádi byli nemilosrdní a vyžadovali, abych protivníka roztrhal na cucky, jinak bych je nemohl nazývat svými přáteli.

Až doslova pár vteřin před koncem jsem provedl hmat – „přehoz přes stehno“ s využitím bolestivého hmatu v loketním kloubu. Pokud je soupeř držen v této pozici určitou dobu, přisuzuje se útočníkovi vítězství. Pokud zápasník v takovém držení vykřikne, vítězství je nazýváno čistým. Tak jsem se tedy snažil udržet ruku protivníka tak, aby se mi nevysmekl. Zároveň jsem fixoval jeho tělo nohou. Tehdy jsem nejspíš neúmyslně zasáhl jeho choulostivé místo a protivník zavyl bolestí! Určitě bych vyhrál i bez toho nepříjemného nedopatření, ale vyhrát „čistě“ ve finálovém zápase je obzvláště příjemné! Jak jsme s kamarády oslavovali vítězství, to je už úplně jiná historie.

Následující den mě pozvali na katedru tělesné výchovy a udělili mi zápočet!

14 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050367

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions