Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 27. Delikátnost

Není mi úplně jasné, proč jsem se pustil do psaní historky o delikátnosti. Nejspíš jsem se chtěl zase trochu vytáhnout. No a co?

Když už jsem se dal na vojnu, tak musím bojovat. Pro začátek jsem se rozhodl zasurfovat po internetu, abych lépe vysvětlil, o čem vlastně bude řeč. Ke slovu delikátnost jsem našel haldu synonym, např. taktnost, zdvořilost, mírnost, uctivost a choulostivost. Ale pouze dvě antonyma – hrubost a hulvátství. Takže bude záležet na vašem úsudku, o jakou delikátnost půjde v následujících případech.

Vagram Agadžaňan a Anatolij Lopatin měli zřejmě tak identické amplitudy svých biopolí, že za dlouhou dobu společného bydlení si rozuměli prakticky beze slov. Jejich vzájemná komunikace připomínala scénky z kultovního filmu „Briliantová ruka“, kde oba herci vedou dialog pouze v náznacích, a přesto je jasné, že oba přesně vědí, oč jde. Našim kamarádům také stačil pouhý náznak, aby chápali, co má ten druhý na mysli. Jeden byl z Arménie, druhý byl donský kozák. Ten první miloval dobré jídlo, ten druhý jakbysmet. Anatolij měl navíc zálibu ve vaření. Je pochopitelné, že neměl dost času, aby pravidelně kuchtil, avšak někdy se překonával!

Obzvlášť dobře dělal „lobio“. Nikdy nedával vařit fazole hned. Nejdřív musely být namočené ve studené vodě, kterou často měnil. To trvalo alespoň 12 hodin. Teprve potom je začínal vařit. Fazole se mohou osolit už na začátku vaření, ale on to tak nedělal. Solil je až těsně před dovařením, přičemž moment, kdy házel do hrnce sůl, se vyznačoval určitými specifickými příznaky, kterým jsme my ostatní příliš nerozuměli. Vždycky jsem mu chtěl říct, že je mistr vařečky, nebo kuchař kouzelník. Ve chvílích, kdy vařil, byl úžasný. Mám podezření, že svou Tamaru okouzlil právě při takovýchto chvílích. Jejich láska přetrvala doposud. Teď se ale vrátíme k vaření „lobia“.

Tolik vždycky říkal, že čerstvé bylinky nemohou nic pokazit, a proto dával do „lobia“ všechno, co měl po ruce. Tehdy to býval kopr, petrželka a cibulová nať. Dnes by ještě přidal k fazolím trochu pórku a pažitky. Potom rozdupl pár vlašských ořechů. Dlouho s nimi kouzlil, prohlížel je a očichával. Na mou zvědavou otázku odpověděl: „Jeden ztuchlý ořech dokáže zkazit celé jídlo.“ Když očichal všechny ořechy, opékal je pomalu na oleji. Opečené ořechy Tolik rozdělil na dvě polovičky. Jednu část rozdrtil a druhou prakticky roztloukl. Přidal to všechno k fazolím a bylinkám a pořádně to všechno zamíchal. Jeho pohyby pří míchání byly velmi osobité. Kroužil vařečkou pomalu a rovnoměrně. Poslední ingrediencí, kterou přidával, byla obyčejná cibule. Mohl ji docela obyčejně nakrájet na kolečka. To on ale neudělal. Krájel cibuli na kostičky, smažil ji na másle, až zesklovatěla, a teprve tehdy do ní přidal šťávu z citrónu. Musela se ještě pár minut dusit pod pokličkou, a teprve potom ji promíchal s fazolemi.

Ještě dnes, když píšu tyhle řádky, se mi sbíhají sliny. Tolik nám nikdy nedával „lobio“ hned po uvaření. Museli jsme si minimálně půlhodinku počkat. Proč to vlastně tak podrobně opisuju? Je to proto, že chci delikátně přejít k hlavní části vyprávění. Jistě už vám došlo, že Tolik Lopatin dělal z vaření fazolí přímo obřad. A tak tedy jednou, to už Tolik ani Vagram nebydleli na Sevastopolské, ale pokud mne paměť neklame, tak někde blízko koleje č. 6. Jejich bytná jim slavnostně oznámila, že je zve na fazolovou polévku. Já jsem u toho tehdy nebyl a znám ten příběh pouze z Tolikova a Vagramova vyprávění.

Kluci se začali paní bytné ptát, co že se stalo? Ta mlčí a přináší každému talíř fazolové polévky. Kluci později vyprávěli, že polévka vypadala lákavě, ale když začali jíst, pocítili jakýsi nepříjemný zápach. I chuť polévky byla divná. Tolik, který byl milovníkem fazolí, byl v šoku. „Jak je vůbec možné pokazit jídlo z fazolí?“ Na to se ptal Vagrama stále dokola. Je pochopitelné, že když domácí odešla z pokoje, oba kluci se vrhli k záchodu a jeden přes druhého vylévali polévku do mísy. A tedy něco o té delikátnosti: Kluci se rozčilovali a hudrali jen mezi čtyřma očima, ale bytnou taktně ušetřili a jídlo jí pochválili. Přídavek ale se stejnou delikátností kategoricky odmítli.

Další epizoda z našeho studentského života také hovoří o delikátnosti. Delikátní je i samo téma, které se tam rozkrývá, a vyžaduje zejména takový přístup. Všechno, co budu nyní popisovat, se přihodilo na katedře soudní medicíny. Náš cyklus přednášek tam tehdy vedl V. A. Šakul. Aby mohl člověk vůbec dělat dennodenně soudní lékařství řadu let, musí se pro toto povolání narodit, čili musí to mít v genech. Uvedu jen jednu epizodu, po které jsem si řekl, že soudním lékařem nikdy nebudu. Dá se říct, že nejsem štítivý, ale jednou jsme při výuce pitvali nějakého muže. Bylo to na jaře. Byla přítomna celá skupina. Pitvu prováděl sám Šakul a my jsme stáli kolem a pasivně přihlíželi. Když však začal pitvat žaludek, po místnosti se rozšířila taková „vůně“, že z toho celá skupina „hodila šavli“. Prosím za prominutí za tu nedelikátnost. Zemřelý pil před smrtí oblíbené víno tehdejších alkoholiků „Solncedar“ a zajídal ho česnekem hadím!

Po tomto případu přestala více než polovina skupiny chodit na výuku. Tak jsme se tedy s V. A. Šakulem domluvili, že nás vyzkouší v předtermínu. Bylo nám jasné, že všichni tu zkoušku uděláme a že známky špatné nebudou. Šakul se ale rozhodl, že se trochu pobaví na náš účet. Prakticky každého provokoval a schválně vyvolával směšné situace. Otázka, kterou dostal Žeňa, zněla: „Panenství a jeho soudně – patologické příznaky“ (čestné delikátní, že to tak bylo). Když si Žeňa sedl ke stolu vedle svého učitele, aby odpovídal, a když všichni, kteří byli ve zkušební místnosti, uslyšeli zadání jeho otázky – a Šakul se o to postaral tím, že ji přečetl dostatečně hlasitě – všichni odložili svou přípravu a začali pořádně natahovat uši. Všem bylo jasné, že tohle jen tak obyčejně neskončí. Žeňka byl z toho tématu trochu rozpačitý a nevěděl, jak začít. Šakul mu chtěl pomoct a zadal mu pouhé dvě navádějící otázky: „Nu a ty sám jsi viděl nějakou pannu?“ Žeňa bez rozmýšlení vyhrkl: „Viděl.“ A Šakul se ptá: „Kde?“ A v té chvíli, jako hrom, jako výbuch bomby, zazněla Žeňkova odpověď: „V porodnici!“

Rozřehtali jsme se na celé kolo! Šakul pleskal dlaněmi o desku stolu a smál se, až zlehka poskakoval na židli. Vagram Agadžaňan a Marik Golubkov se sesuli ze židlí, seděli na podlaze a svíjeli se smíchem. Olja Pticynová a Sáška Salmajer se obejmuli a řičeli smíchem. Slzy se jim doslova hrnuly proudem. Je jasné, že gelotologie takový projev smíchu ještě nezažila! Jenom Žeňka se nesmál. Snažil se chudák všechny překřičet a uvést na pravou míru, že tato dívka byla na expertíze u „Baby Ljuby“ (L. A. Rešetovová). Copak ho ale někdo poslouchal? Dokonce i my, kteří jsme sice stáli na chodbě za dveřmi, ale všechno jsme dobře slyšeli, jsme se svíjeli se v křečích. Krátce řečeno, po výkonu Ženi byl konec všemu zkoušení. Vybrali jsme indexy, řekli jsme, jakou známku kdo potřebuje, a podle toho nám Šakul napsal „výborně“ nebo „dobře“. Žeňa dostal jedničku! Tuhle zkoušku jsme pak zapíjeli v restauraci „Kuzbass“.


A tady máte poslední delikátní epizodu. Všichni, kteří v té době bydleli na koleji u oblastní nemocnice, si určitě pamatují na jednu z mnoha oslav MDŽ. Přestože jsem ve vyšších ročnících bydlel v podnájmu, měl jsem trvale místo právě na téhle koleji. V pokoji na pátém podlaží bydleli Žeňa Romašov, Kolja Kozlov, Žora Černobaj a já. Kluci, o kterých jsem psal v eseji „Minikolej“, byli moc rádi, protože jsem na koleji nocoval tak jednou nebo dvakrát za semestr a Žeňa měl zase hodně nočních služeb. Přivydělával si jako laborant na rentgenu úrazového oddělení v Kirovském obvodu. A tak nadešel onen předvečer svátku MDŽ. Nejprve se začínalo slavit ve skupinkách, a mnozí pak pokračovali v oslavách v restauracích a kavárnách. Teprve potom se obyvatelé kolejí přesouvali na nejistých a pletoucích se nohou do svých postelí. Tentokrát jsem byl z nějakého důvodu také na koleji, ve svém pokoji. Celá kolej bouřila v oslavách MDŽ. Po chodbě pořád někdo chodil sem a tam, někde se dokonce zpívalo.

U nás v pokoji jsme se sešli všichni čtyři. Každý z nás byl ale v jiné kondici. Zaujalo nás, že si Žora Černobaj přihnul a spal ve své posteli. Byli jsme plní zážitků a vyprávěli jsme si, jak jsme strávili den. Žora chrápal, jako když řeže pilou, až nám začalo být líto ostatních spolubydlících. Společně ve třech – já, Kolja a Žeňka, jsme ho s obrovským úsilím (Žora vážil sto padesát kilo) vynesli spolu s postelí na dámské WC. No a co? Vždyť se slavil svátek žen! Musím po pravdě přiznat, že jsme si až do konce akce počínali delikátně. Když jsme ze všech sil táhli Žoru po chodbě na druhý konec koleje, někteří dobráci navrhovali, abychom ho svlékli donaha, což jsme ale z kolegiality zavrhli. Jediné, co jsme mu provedli, bylo to, že jsme ho přivázali prostěradlem k posteli. Nejspíš proto, aby na záchodě z té postele nevypadl. Co však bylo pro Žoru nějaké prostěradlo? Rozerval ho už po čtyřech hodinách spánku.


Říkalo se potom, že se na něj přicházeli podívat obyvatelé ze všech pěti podlaží, dokud ho někdo „soucitný“ neprobudil. Když byl Žora vzbuzen, roztrhl prostěradlo na dva kusy, a jen tak tak že nedal dotyčnému „milosrdnému budiči“ přes hubu (zasloužil by si to, protože pokazil takovou švandu). Hned potom vtrhnul do pokoje, kde jsme zatím klidně spali. Je pravda, že jsme museli dost rychle vstát a zapřísahat se, že jsme to neprovedli my. Že jsme jako mysleli, že Žora není na koleji a někde slaví svátek! Možná nám uvěřil, možná ne, každopádně mlátit nás naštěstí nezačal. Měsíc však s námi nepromluvil. Moje srdce cítí, že v téhle epizodě by bylo vhodnější nepoužívat synonymum slova delikátnost, ale jeho antonymum.

Takže „čo bolo, to bolo“ a slova z písně nevyhodíš.

16 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050378

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu