Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 29. Festival

Stalo se zvykem, že se prakticky na všech studentských mejdanech zpívalo. Nešlo samozřejmě o žádný náročný sborový zpěv. Dalo by se to spíš nazvat společenským zpíváním. Ale zpívali jsme vždycky s chutí, nebo jak se jinak říká „z plných plic“. Vždyť se nám zpívalo lehce. Nejspíš proto, že život nám v té době připadal lehký, jasný, bez intrik a postranních úmyslů. Nejdůležitější pro nás bylo to, že všechny studentské skupiny žily mezi sebou bez konfliktů, ba dokonce přátelsky, ačkoli každá skupina byla jiná. Proto také měla každá svůj oblíbený pěvecký repertoár.

Nejsnadněji se mi pochopitelně bude psát o nás. Musím začít tím, že jsme měli štěstí od samého začátku. Měli jsme totiž Péťu Kozlova. Jak už jsem psal dříve, když Péťa přijel z Bělého do Kemerova, byl hned přijatý nejenom na medicínu, ale zároveň i na Kemerovskou konzervatoř. Celý jeden semestr přebíhal ze školy do školy. Potom ale dal přece jen přednost medicíně. Hudba mu však nepochybně přirostla k srdci. Hrál skutečně na jakýkoli hudební nástroj, který byl po ruce, např. na klavír, na bajan, na akordeon, na obyčejnou harmoniku, na kytaru i balalajku. A jak hrál na saxofon! Bylo to úžasné. No a písňový repertoár naší skupiny závisel na výši kondice, ve které se právě skupina nacházela. Začínali jsme samozřejmě písní „Kalina krasnaja“. Jak jsme si jenom tenkrát všichni některá místa vychutnávali. S jakou pečlivostí jsme zpívali, že kalina dozrála, zejména jsme pak prožívali část písně, ve které hrdinka přiznává, že její miláček má sice strašnou povahu, ale že ho kvůli nějaké maličkosti, kvůli banální a bezvýznamné hlouposti nechala odejít za jinou! Chápete přece? Ona mu dala košem! Tuhle píseň jsme si vybírali nejspíš proto, že naše skupina byla převážně mužská a podvědomě nás všechny žralo chování té dívky. Jak je možné, že nechtěla? Dobře udělal, že si postavil hlavu a odešel za jinou! Každý z nás tenhle okamžik prožíval opravdově, protože jsme už všichni něco podobného prožili. Když jsme nedostali, co jsme chtěli, odcházeli jsme k jiné.

Tahle píseň bývala takříkajíc startovací. Dál obvykle následovala „Rjabína kudrjavaja“ a „Oj, moroz, moroz“. Až ke konci mejdanu, když už jsme měli v krvi patřičně vysokou hladinku, jsme svorně pěli oblíbenou písničku Ženi Romašova o tom, jak „Pod širým nebem jezdí opuštěný vlak číslo 11“. Nejzvláštnější na tom je to, že se nikdo za celých šest let nedozvěděl, proč měl Žeňka vždycky při téhle písni v očích slzy.

Надя, Света, Наташа и Нелли

Takže když nám jednou na katedře cizích jazyků navrhli, abychom zazpívali v naší mužské sestavě na festivalu, který katedra pořádala každé jaro před ukončením pravidelného kurzu, ani jsme se moc nebránili. Zpívali jsme rádi „Večerní zvon“, tak proč to nevyzkoušet, obzvláště když nám za to slíbili napsat zápočet za celý semestr. Kdo by nesouhlasil s takovou odměnou! Navíc jsme se chtěli proslavit, a kdyby nedošlo k tomu mrzutému nedorozumění, kdo ví, možná byste na této fotografii uviděli naše tváře a podpis „Anglický sbor“. Všechno vypadalo skvěle. Na zkouškách jsme svorně nadouvali tváře před tím, než jsme měli vyslovit „Bom, bom!“ Vůbec nás nevzrušovalo, že jsme se nijak zvlášť nenaučili správně anglicky vyslovovat část textu „Večernij zvon, bom, bom. Večernij zvon, bom, bom.“ Vždyť jsme byli přesvědčení, že je všechno v nejlepším pořádku.

Organizátoři na nás udělali pěkný podraz v pravém slova smyslu. Jak jinak jsme si mohli vysvětlit to, že nás zařadili za skupinu „NASNANE,“ za mladé a půvabné dívčiny, a navíc báječné zkušené zpěvačky! Tyhle holky byly v naší skupině samozřejmě dost oblíbené. Také je ovšem zbožňovala celá škola. Byly miláčky celého institutu. Jejich vyprodaná vystoupení byla toho nejlepším důkazem. Naďa, Světa, Nataša a Nelli si zvolili jako název svého kvarteta abreviaturu za svých jmen: „NASNANE“.

Tenkrát při vystoupení došlo k tomu, že „NASNANE“ nejenže pěkně rozehřály diváky, ale také poněkud vysoko zvedly laťku. Diváci je dlouho nechtěli pustit ze sálu. Konečně spadla opona a děvčata odběhla. Začali jsme se řadit my. Jedenáctka mladíků, kteří byli odhodláni k tomu, že zahřmí svoje „Bom, bom“. Opona se zvedla, a ještě jsme ani nezačali zpívat a sálem zněl lehký smích,který postupně narůstal v hromový řehot. Jak jsme se později dověděli od diváků, v momentě, kdy šla opona nahoru, měli už Sáša Salmajer a Vagram Agadžaňan nafouknuté tváře na maximum, aby zaduli to své „Bom, Bom“. My jsme začali zpívat: „This evening bell“, a Sáša s Vagramem „Bom, Bom“. My opět „This evening bell“. Pak došlo k tomu, že jsme společně jako jeden muž z blíže nejasných příčin zahřměli třikrát „Bom, Bom, Bom“ místo obvyklých dvou. Sál doslova lehl smíchem. Řehot byl dokonce silnější, než ovace po vystoupení „NASANE“. To už jsme nevydrželi a začali jsme couvat za kulisy. Opona šla dolů. Za sálu se ještě dlouho ozýval hurónský smích. Nejspíš jsme všechny dobře pobavili. A to jsme přitom nestihli dozpívat ani celou první sloku. Ze scény bylo možné odejít rovnou do hlediště sálu. Také se však dalo sejít po schodišti do tělocvičny, a teprve potom projít do sálu hlavním vchodem. My jsme si k ústupu ze scény vybrali druhou variantu.

Ještě je třeba patřičně ocenit katedru cizích jazyků – zápočet jsme dostali!

20 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050387

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions