Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 41. Výrobek č. 2

Letní cvičení v roce 1971, které organizovala vojenská katedra hned po ukončení našeho pátého ročníku, zůstalo ještě dlouho v paměti všech účastníků. Není proto žádný div, že se k němu znovu vracím, i když jsem už o něm psal dříve. Vzpomněl jsem si ještě na několik epizod toho táborového života a spěchám, abych se o ně s vámi podělil.



Vojenské cvičení probíhalo ve vesnici Plotnikovo, což je šedesát kilometrů od Kemerova. Ta obec je známá jenom tím, že se v ní nachází pivovar, který vyrábí báječné pivo „Taježnoje“, dále je tam dislokovaná divize Občanské obrany a také se tam narodil a vyrostl student Kemerovského lékařského institutu A. A. Šmalc. Ano, Leša Šmalc se narodil a vyrostl ve vesnici, kam jsme odjeli na vojenské cvičení! Šmalc byl klidný a ukázněný hoch. V institutu se žádných dobrodružných akcí zpravidla nezúčastňoval. Pak si ale vzal do hlavy, že se týden před cvičením ožení. Dalo se proto čekat, že za ním do té díry plné tarakánů přijede jeho mladá žena stejně tak, jako dříve jezdily ženy děkabristů za svými manžely do vyhnanství. Celičké dny na něj ostýchavě čekávala před bránou, jak před tchýninou zahrádkou. Jaké asi bylo pro mladou roztouženou ženu plnou lásky takové čekání?



Šmalc měl štěstí, že jsme chápali jeho situaci, drželi jsme s ním basu a všemožně jsme mu pomáhali. Po pravdě řečeno, náš kamarád trávil více času doma, než na útvaru. Kryli jsme ho všichni. Navíc chodil s naším staršinou Felixem Anem do stejné studijní skupiny. Šmalc byl vděčný hoch, a když se k nám vracel, přinášel ohromné kabely plné „darů venkova“. Byl tam česnekový bůček, nejrůznější byliny, ředkvičky ze zahrádky, nebo čerstvé i nasolené okurky. Hlavní ale bylo to, že prakticky každý den přinášel do vojenského prostoru třílitrovku „ovocné esence“.

To je taková alkoholická záležitost. Má to 70 procent a velmi pronikavou vůni. Chutná po nejrůznějším ovoci. Používalo se to při výrobě ovocného karamelu ve výrobnách chleba ve fabrice v Plotnikovu. Někdo ze Šmalcových příbuzných tam k naší radosti dělal vedoucího. Musím říct, že jsme Šmalce chránili, jak jsme mohli, ale kanadský žertík jsme si pochopitelně neodpustili. V oné historce, kterou jsem nazval „Vojenské cvičení“, jsem podrobně popsal, jak jsme celá rota kolektivně a pěkně sborem odpočítávali dny. Měli jsme ale ještě jednu zábavičku. Někdo vždycky vymyslel nějakou primitivní a zesměšňující hádanku a vykřikoval jí nahlas. Celá rota pak řvala odpověď. Tak tady na tom dobrákovi Šmalcovi jsme si taky zgustli, a to doslova v prvních dnech. Ta stupidní hádanka zněla: „Kdo z vás v líbánkových dnech, onanoval ve stanech? Tohle jsme skandovali po večerech a celá rota vždycky zahřměla na celé kolo: „Šmalc!“



Dalším hrdinou téhle historie je Badri Lipartija. Národností byl Mingrel a byl to krasavec. Říkával, že je potomek samotného Dadianiho. Všechno na něm bylo v pořádku, ale jeden problém ho opravdu trápil. Po příjezdu do Kemerova začal katastrofálně rychle plešatět. Trápilo ho to tak moc, že po večerech počítal vlasy, které mu uvízly v hřebenu. My jsme mu pořád opakovali, aby to nedělal, ale on byl umanutý jako „Chochol“ (ruská přezdívka pro Ukrajince - jen mě proboha neobviňujte ze šovinismu a bůhví z čeho ještě). Stejně si ty vlasy každý večer po učesání přepočítával.

Ten proces byl docela rychlý a ještě před nástupem na cvičení měl Badri celé temeno úplně bez vlasů. Na hlavě se objevila interesantní pleš. Jednoho dne odvedli naši rotu na střelnici. Každý musel splnit povinnu střelbu ze dvou postavení: vestoje a vleže. Ke splnění tohoto úkolu nám vydali po dvanácti patronách – šest na každý úkon. Byly povoleny dva výstřely po sobě. S vypětím sil se nám povedlo nacpat patrony do zásobníku „kalaše“ (automat Kalašnikov) – měl dost tuhou pružinu. Divil jsem se, jak tam vojáci dokážou naskládat všech třiatřicet patron. To teď ale vynecháme a vrátíme se ke střelbě. Terče byly od nás asi sto metrů. Když někdo trefil terč a ten spadl, nemuselo se k němu chodit, protože jsme ho mohli zvednout na dálku pomocí elektromotoru. A tak ve střelbách přišla řada i na studentskou skupinu, ve které byl Badri Lipartija.



Badrimu se podařilo ještě před začátkem střelby provést s automatem nějaké veletoče, takže důstojníci v hrůze dvakrát zaveleli „zalehnout!“ a sami se vrhali na zem. Před střelbou nás nějak srovnali. Řekli nám, že střílet se smí výhradně na povel. V okamžiku, kdy major Glebov tohle všechno vysvětloval, se rozlehla střelnicí dlouhá salva. Doslova pět metrů před studenty se zvedala hlína jako malé vodotrysky a všech pět terčů, které byly od nás podstatně dál, se položilo. V našich řadách se rozpoutal bouřlivý potlesk a v řadách důstojníků zněly naštvané výkřiky. Vyšlo najevo, že Badri Lipartija se zavřenýma očima stiskl kohoutek, aniž by čekal na povel! Nepustil ho, dokud nevystřílel všech dvanáct patron! Všichni se divili, jak dokázal porazit všech pět terčů, když střílel tak akorát sobě pod nohy. Když jsme ale chtěli ty terče zase zvednout, aby mohla střílet další parta, tak se ukázalo, že Badri tou palbou přestřelil napájecí kabel motorů zvedacího zařízení!

Pro ten den byl se střelbami konec a nás poslali zpátky k útvaru. Badrimu bylo souzeno ten den ještě šlápnout do kravince, což vyvolalo daleko bouřlivější vlnu zájmu o jeho osobu. Všichni mu gratulovali k úspěšné střelbě a začali mu vysvětlovat, že šlápnout do kravince přináší štěstí. Všichni to omílali pořád dokola. Badri se bránil a odrážel ty gratulanty a rozumbrady, jak se dalo. Hned ten večer také někdo vymyslel novou hádanku: „Kdo plešatý v kravinci, vystrkuje zadnici?“ Ačkoliv to nikdo nenacvičoval a ani na to nebyl připravený, celá rota hulákala: „Li – par – ti – ja!“ Bardi na rozdíl od Šmalce nemlčel. Vyletěl ze svého stanu jako péro z divanu a řval, ať se přizná ten, kdo křičel. Vyhrožoval, že ho na místě zabije. Pochopitelně se nikdo nepřiznal

Vadik Počekutov byl stejně jako já z Kedrovského Karjeru. Bylo to tak, že až do přijímacích zkoušek jsme se s Vadikem nevídali. Poznali jsme se až tehdy, když jsme se octli v paralelních skupinách. V Kedrovce jsme spolu nekamarádili, protože Vadik byl ve škole o rok výš. Když zakončil v roce 1966 jedenáctiletku, já jsem chodil teprve do desáté třídy. Ze školy jsme se znali jen od vidění. V institutu jsme se také nijak nesblížili. Situace byla taková, že Vadim měl svou partu a já taky. Když jsme se náhodou setkali, jen jsme mezi sebou ze zdvořilosti prohodili: „Tak co v Kedrovce?“ V Institutu nebyl Vadim nijak nápadný. Dostával zápočty, dělal zkoušky a společně s ostatními se dobral až k vojenskému cvičení v Plotnikovu. Na cvičení se nijak zvlášť neprojevoval. Proslavil se až během prvního víkendu, kdy měla celá rota volno. Tedy, pokud se přímo neproslavil, stal se alespoň všeobecně známou osobou.

Jak už jsem říkal, na cvičení jsme bydleli ve stanech. Ty stany byly velké, se střechou, a když bylo horko, vyhrnovali jsme je na bocích, aby v nich byl trochu průvan. A právě ten víkend bylo vedro. Naši důstojníci chtěli odpočívat a nám také daly volno. Jaký však může být u vojenského útvaru odpočinek. Někdo jen tak bloumal po okolí, jiný brnkal na kytaru, další k tomu prozpěvoval. Celkem se dá říct, že si každý dělal, co chtěl. No a Vadik Počekutov se rozhodl, že se prospí. Jeho polní rozkládací postel stála v rohu na kraji stanu. Přes den bylo takové vedro, až se u stanů zvedala podlaha. Vždyť byl taky červen. Vadik spal tak tvrdě, že byl na té rozkládačce rozvalený jako v babiččiných peřinách. Je dobré, když si člověk umí udělat pohodlí a spí na zádech, levou ruku má pod hlavou a pravá je volně stranou.

A tahle Vadikova ruka byla natažená tak, že čouhala ze stanu a trochu překážela. Zajímavé bylo to, že ruka visela otevřenou dlaní vzhůru.

Vadim byl vysoký, dlouhonohý a dlouhoruký. Ze začátku si jeho ruky nikdo nevšímal. Pak mu ale někdo dal do dlaně kopějku, potom přibyla druhá. Ty penízky zůstávaly v dlani, protože Vadim měl pokrčené prsty. Potom mu ještě někdo položil do dlaně dva kousky rafinovaného cukru. Vadik dál tvrdě spal a nijak neměnil svou polohu. Po táboře se roznesla zpráva, že každý může Počekutovi dát do dlaně, co chce. Fantazie začala pracovat a někdo navrhnul, abychom našli nějaké hovínko a položili mu ho do dlaně. Nikdo se neměl k tomu, aby něco takového hledal. Kdosi jiný přišel s nápadem, že bychom mohli najít nějaký prezervativ (Výrobek č. 2, jak si možná budete pamatovat z filmu „Okno do Paříže), samozřejmě použitý. Všem se tahle myšlenka okamžitě zalíbila. Nastal ale zásadní problém: Nebyli jsme v Kemerovu, ale v Plotnikovu. Tady se vytáhl Bardi Lipartija a přinesl „Výrobek č. 2“, i když zcela nový. V těch dobách neměla pánská ochrana tak hezké balení, jako dnes. Vrhli jsme se na Badriho: „Odkud to máš?“



Badri povídá, že to má ještě z Kemerova a že to vzal pro všechny případy s sebou. Takže když jsme neměli žádný použitý kondom, rozhodli jsme se společně, že alespoň použití napodobíme. Rozbalili jsme ho a natáhli opatrně na Vadikův prst, jak to jen šlo. Vadik spal, nehledě na to, že všichni kolem pořád šeptali a chichotali se. Jen si to představte sami: Ze stanu trčí ruka a v dlani má už několik různých mincí, včetně dvou kopějek, kousek cukru a na polovině ukazováčku má navlečený rozbalený „Výrobek č. 2“. Vrchní část prezervativu visela dolů. Padlo ještě mnoho různých návrhů. Líbil se nám opět ten, se kterým přišel Bardi.



Ale jen částečně. Bardi přinesl ještě pět kousků „Výrobku č. 2“ a výherní los, prý ať si Vadik ověří, zda vyhrál.

Los jsme všichni kolektivně zavrhli. Jaká výhra? Když ale bude mít plnou ruku jistých velmi potřebných věcí, není to snad dost? Není snad toto lepší výhra?

V následujícím čase už se v táboře nikdo nevystavoval jen tak, protože všichni čekali, co Vadik udělá, až se probudí. Dokonce se mnozí nahrnuli na lavičky poblíž Vadikova stanu. Stalo se ale něco, čemu jsme nerozuměli. Když jsme se už poněkolikáté podívali na stan, žádná ruka už tam netrčela. Vadik nijak nereagoval! Daleko zajímavější bylo pozorovat, jak Badri chodí od jednoho k druhému a rozčiluje se, proč jsme tam nechtěli položit ten los.

Šura Popovič byl zase na mrtvici z toho, že jsme tu ruku nevyfotili. Ten večer zazněl táborem nový pokřik: „Kdo vzal kondomy odtud?“ A všichni sborem: „Byl to Vadik Počekut!“ Háček byl v tom, že všechno, co jsme Vadikovi vložili do ruky, prostě zmizelo. On to ale přece nevyhodil! To znamená, že to ukořistil pro sebe. Badri za ním několikrát byl a dožadoval se svých věcí nazpátek, ale Vadik mu nic nehodlal vrátit. Doufat v takové dobrodiní byla ostatně pošetilost. To, co Vadik získal, byl hotový poklad, protože jít do lékárny a žádat tam „Výrobek č. 2, bylo v těch dobách poněkud zahanbující.

10 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050443

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions