Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 48. Foto – Graf

Žeňa Romašov patřil k těm studentům, kteří nedostávali z domova žádnou finanční podporu. Staral se o sebe sám a ještě se snažil pomáhat bratrovi, který studoval na stomatologické fakultě a byl o ročník výš než my. Nemůžu říct, že si Kosťa žil jako v bavlnce, ale Žeňova péče mu šla k duhu. Na každý pád měl Kosťa vždycky alespoň chleba s máslem.

Žeňa chodil do práce. Pamatuju si, že pracoval jako laborant na rentgenologii úrazového oddělení MSČ – 9 v Kirovské čtvrti. Bral si pravidelně noční služby a sloužil také o víkendech a svátcích. Stálí zaměstnanci úrazovky ho měli rádi, protože věděli, že za ně vždycky zaskočí na noční, a taky ho o to často prosili. Na výplatní listině figuroval někdo z kolegů, a ten už se s Žeňou vyrovnal. Kromě toho, že tam náš spolužák pracoval, využíval Žeňa rentgenologickou laboratoř k osobním účelům. Vyvolával si filmy a dělal stovky, ne-li tisíce fotografií. Žeňa chodil do mateřských škol na obvodě, a po domluvě s jejich zaměstnanci pak fotil děti v nejrůznějších situacích. Jak spí, jak jedí u stolu, jak si hrají, fotil je samostatně i ve skupinkách.

Dohromady to byla spousta různých nápadů. Od každého snímku udělal jeden exemplář a chodil do školy v době, kdy si rodiče přicházeli pro své potomky. Ukazoval maminkám fotky jejich „nejmilejších zlatíček“ a zapisoval si, kdo si kolik fotek objednává. Nepamatuju si to přesně, ale Žeňovy ceny byly velmi přijatelné. Nějakých deset nebo dvacet kopějek za fotku nezávisle na rozměrech. Rodiče si ty fotky objednávali po desítkách.

Co se týče Žeňových nákladů, investoval pouze do filmu a do fotografického papíru. Všechny chemikálie, které pak využíval v rentgenové laboratoři, prakticky nijak nepoškodily rozpočet úrazového oddělení. Navíc nijak zvlášť neztrácel čas, protože to dělal ve své pracovní době. Trochu času obětoval, jenom když seděl ve školce a bavil se s rodiči. Žeňa říkal, že pro něj je lepší, když jedná s maminkami, protože ty hned chtějí spoustu fotek. Když ale děti vyzvedávali taťkové, byli zpravidla naštvaní, že je manželka donutila jít vyzvednout to svoje „zlatíčko“. Především ale nechtěli utrácet ani kopějku, neboť ji hodlali prolít hrdlem někde v pivnici.

Výjimka však potvrzuje pravidlo. Žeňa nám vyprávěl, že byl takový případ, že jeden otec si vzal fotky asi za deset rublů a říká Žeňovi, že prý manželce řekne, že ho stály padesát. Taky to tak udělal a jeho žena si to přišla do školky vyřídit! Žeňu zachránila učitelka. Slyšela totiž, jak ten povedený otec plánoval, že ošidí rodinu. Žeňka byl vděčný a bezplatně zdobil ve školkách různé panely a stěny svými fotkami. Jevgenij říkal, že ve dnech, kdy chodil do školek, byl přejedený krupicovou a rýžovou kaší. Tak byl mezi učitelkami oblíbený! Tahle samostatná podnikatelská činnost vynášela Žeňovi podle jeho slov pětkrát nebo šestkrát víc, než práce na úrazovce!

Žeňa nám dost často vyprávěl různé historky, které zažíval při svých službách. Rád bych se s vámi, milí čtenáři, podělil o jednu z nich. Někdy v předvečer MDŽ přišel po svých na úrazovku obyvatel jednoho z domů poblíž. Všichni, kteří měli ten večer službu v nemocnici, se na něj přiběhli podívat. Šlo o to, že pohled na toho pacienta byl prostě žalostný. Přišel v pantoflích (byl začátek března na Sibiři), bez kalhot, v huňatém svetru a celý byl až po paty zamotaný do bílého prostěradla jako Džaváharlál Nehrú. Sloužil zrovna V. G. Volkov, který byl zaměstnán na několika pracovištích, a kromě toho, že dělal lékařa na traumatologii, byl také asistentem na katedře praktické chirurgie a topografické anatomie KGMI. Na oddělení mu ten večer asistoval jako laborant na rentgenu student KGMI J. D. Romašov. Oba vyslechli osobní tragédii, ke které došlo v předsváteční den z lásky k manželce a z přemíry vzrušení z koupeného dárku.

Ten muž k té příležitosti koupil pro manželku od nějaké bábušky na ulici dámské kombiné. Bylo trochu nošené, ale vypadalo v pořádku a bylo krásné, viskózové. Měl z toho velkou radost, protože chtěl své nejmilovanější darovat něco drahého a úžasného. Babička, která to kombiné prodávala, za něj chtěla patnáct rublů. Našemu chlapíkovi se to zdálo dost drahé a dlouho smlouval, než bábušku umluvil na jedenáct. Ještě mu zbylo na „kořaličku“. Když přišel domů, našel na dárku takový drobný kaz. Byl to maličký inkoustový flíček uprostřed podolku. Dárce už si stihl přihnout, takže náladu měl přímo skvělou. Má dárek a ještě kořalku. To je panečku šikula!

„Něco s tím provedu“, řekl si a pořádně si na to přihnul. Pak začal ten flíček namáčet a mydlit. A teď si představte, že ten flíček sice trochu zesvětlal, ale nikterak nezmizel, naopak se ještě o dost zvětšil. Tahle situace se opravdu nedala řešit bez dalšího hltu. Pořádně nasál průzračný mok, a pak si vzpomněl, že v komoře má láhev s acetonem. Nalil tedy na ten flíček aceton... A ten se ještě zvětšil! Rozlezl se po celé půlce podolku. Ech, ať to dopadne, jak to dopadne, vylil všecek aceton do umyvadla a namočil do něj celé kombiné. Pak došel pro souseda, aby spolu dopili kořalečku na zdraví svých žen. Ten s radostí souhlasil. Popili, povykládali si o tom, jak jde život, a pak se šli spolu podívat, co udělal aceton s tím flekem. Tady jim život předvedl, že znalosti znamenají sílu a naopak. Viskózová (rozuměj syntetická) kombinačka se v tom acetonu prakticky rozpustila a v umyvadle plavaly jen nějaké chuchvalce. To ty bratry z mokré čtvrti úplně rozčílilo. Ne snad, že by jim to bylo líto, že přišli o dárek, ale hlavně bolela ta ztráta jedenácti rublů!

Nedalo se zkrátka nic dělat, a tak celé umyvadlo vylili do záchodu. Soused odešel. Dárce už nebyl dárcem a to ho tak rozladilo, že chodil po bytě sem a tam. Dostal chuť na kuřivo, ale manželka mu zakazovala kouřit v bytě. Mohl jít buď na záchod, nebo na schodiště. Nechtělo se mu nikoho potkat, a tak šel na záchod. Tam si ze zvyku automaticky stáhl gatě a sedl si. Pěkně si promnul cigaretu značky „Prima“, pomalu vyndal sirky, zapálil si a sirku ze zvyku pustil mezi nohama do záchodu. Dál si pamatoval jenom výbuch a ránu zespodu do zadku a do nohou. Rána to byla silná, až spadl z mísy na záchodovou podlahu a chvíli byl mimo sebe. Nějak se nakonec zmátořil a dorazil do špitálu.

A tady je výsledek. Muž shodil prostěradlo. To, co se objevilo před zraky Volkova a Ženi, vzbudilo ohromnou lítost. Na místě zadnice měl samé černé puchýře, varlata byla vypadlá z rozervaného šourku, který visel připlácnutý na penisu. Všechno to bylo pokryto mastnými černými sazemi. V. G. Volkov byl pouhý mladý asistent, ale jako chirurg byl excelentní. Zaštupoval šourek, co se dalo, to očistil a omyl, ošetřil spáleniny. My jsme samozřejmě Žeňovi záviděli, že mohl u té operace Volkovovi asistovat. Vždyť byl stejně jako my teprve ve druhém ročníku!

Námět tohoto příběhu laskavě poskytl K. D. Romašov.

22 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060379

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions