Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 61. Hořký cukr

„Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá“, nebo trochu jinak: „Jaký začátek, takový konec.“ Taková je lidová moudrost, která vykrystalizovala během dlouhých roků, ba i staletí. Někteří se podle ní řídí a jiní o ní nikdy ani neslyšeli. Možná, že i slyšeli, ale mají za to, že se jich to netýká a ani to nepotřebují. Následkem toho pak vznikají různé kolize, které pro ně nejsou právě příjemné. Vrátíme se zpátky k Vadikovi Počekutovi a k našemu vojenskému cvičení po pátém ročníku medicíny.

Vadik byl vždycky poněkud jemný, ale když byl v institutu ve své skupině, tahle jeho odlišnost v našem malém kolektivu nevzbuzovala nijakou zvláštní pozornost. Nás ani nenapadlo něco mu provádět. Když se ale Vadik dostal na vojenské cvičení, kde se octl uprostřed více než stovky rozzlobených mladíků, byl ještě bezbrannější než obvykle. Ti hoši kolem nevypadali na první pohled rozezleně, ale zlobu měli v podvědomí, protože jejich svoboda byla najednou omezena. Byli donuceni nosit vojenskou uniformu a pobývat v areálu obehnaném plotem. Vadik byl ještě více bezbranný a působil až slabošsky. Zcela se podřizoval nové situaci i agresivnímu mužskému prostředí, plul v něm jako na vlnách s tím, že to nějak dopadne. No, a to již zmiňované asertivní společenství si hledalo hrátky a zábavu, kde se dalo. Uvedu příklad: Naši „otcové“ komandýři naplánovali podle programu našeho výcviku noční poplach a následný pochod pět nebo deset kilometrů.



Už si všechno nepamatuju přesně, protože jsem se ho neúčastnil, ale spolu s několika dalšími jsem byl v obraze a vybrané jedince jsem na chystanou noční akci předem upozornil. Kdo by ale chtěl předem něco říkat Vadikovi? Samozřejmě že ho nikdo na nic neupozornil. Zato už večer, hned potom, co Vadik usnul, mu nějaký darebák pověsil místo ručníku jednu jeho onuci, a na místo onuce dal ručník. Udělal to jeden z těch zástupců asertivní většiny, který věděl, co se chystá v noci. No, a kdo by se v tom náhlém nočním zmatku hned ve všem orientoval? Každý napůl spící vyplňuje povely doslova automaticky. Takže když zazněl v noci signál k nástupu, náš Vadik si mechanicky namotal na nohu ručník místo onuce. Tu jednu si zase pověsil na krk a chabým poklusem se dopotácel do umývárny. Ještě je potřeba zdůraznit, že „vůně“ Vadikových onucí opravdu nebyl žádný Chanel no. 5, ani GIO!

Vadik si ničeho nevšiml, ani nic necítil. Umýval se. Kolem něj se začal shlukovat houf diváků. Tichou poštou se totiž rychle rozšířilo, že si chceme z Vadika vystřelit, takže v umývárně zůstávali i ti, kteří už byli umytí. Nikdo neodcházel a všichni čekali na finále. Žertík se vydařil! Vadik se umyl a začal si utírat obličej onucí. Bylo zřejmé, že pocítil specifický odér potu z nohou a začal si pozorně prohlížet to, čím se právě utřel. Salva smíchu byla taková, že se ve vesnici Plotnikovo rozštěkali psi ve všech dvorech. Do umývárny se přiřítili dokonce i naši důstojníci, aby zjistili, co se děje. Vždyť venku byla ještě noc. Na Vadika byl žalostný pohled. Stál tam dotčený a jenom si ulevil: „Vy hajzlové!“

Badri Lipartia byl pro svou vznětlivost také někdy obětí našich hrátek. Ta jeho výbušnost ale vyvolávala určitý respekt, takže něco takového jako Vadikovi by mu asi těžko někdo udělal. Byly i jiné případy reakcí na pobyt na vojenském cvičení. Jídelna byla místem, kde se často něco dělo. Odehrávaly se tady malicherné rozmíšky, když někdo dostal do misky „málo“ polévky, když ten kousek masa, který tam plaval, byl příliš malý, nebo když nebylo maso, ale samá šlacha. Řeknu po pravdě, že jsem požádal závod

ího, který měl službu u stolu a naléval všem polévku, rozděloval maso a hlavní jídlo, aby mi do polévky nedával vůbec žádné maso. Ne že bych byl vegetarián, ale o ty šlachy jsem opravdu nestál, stejně jako řada dalších. U našeho stolu se hádanice nevedly. Bylo protivné poslouchat pořád nějaké narážky a fňukání, že někdo dostal méně, nebo horší kousek než ostatní. Nebudu jmenovat, ale pro toho dotyčného, který si tak stěžoval, bylo typické, že si klidně bral i ten můj kousek masa navíc. Po celé rotě se to sice nerozneslo, ale u našeho stolu jsme si ho za to pěkně vychutnávali.

A tady máte ještě jedna historka - o skandálu kvůli kousku cukru.

Málem to všechno skončilo stížností vedoucímu katedry plukovníku Fedorovovi. Proces krmení studentů probíhá tak: služba v jídelně dává na stůl každé skupiny po deseti lidech hrnec s polévkou, hrnec s hlavním jídlem, konvici s čajem a misku, kde je třicet kostek cukru tři kousky na hlavu. V ten neblahý den šlo všechno jako obyčejně. Snědli jsme polévku, nandali jsme si do misek hlavní jídlo a někteří ho zapíjeli slabým čajem. Než začali jíst, nalévali si čaj a brali si své tři kostky, které naházeli do hrnku. A v té chvíli se do zvuků silného cinkání lžic, srkání a mlaskání připletl unyle žalostný, ba až plačtivý hlas Filkova: „No copak je to možné? Kdyby jednou, dvakrát, ale každý den mi kradou cukr! Mám už toho dost. Půjdu si stěžovat k Fedorovovi.“ V té chvíli vstal Felix An, urostlý, vážný a sympatický hoch korejského vzhledu. Byl z Taškentu. Felix byl celkově klidný kluk, ale tehdy vzal svoje tři kousky cukru, přišel blíž a hodil je Filkovovi se slovy: „Na, udav se! Ale přestaň už výt a kňučet na celou rotu.“ A teď pozor, Filkov si ten cukr vzal a hodil ho do svého hrnku, jako by to byl Felix, kdo mu ukradl kostky, a teď mu je nečekaně vrátil!!! Po tomto incidentu už nikdo nikomu cukr nevzal.

Eseje by zcela jistě neměly končit mollovou tóninou, ale potřebuji vyjádřit svoje mínění, Celých pět let předtím jsme všichni společně chodili na přednášky, s někým i po restauracích, s někým jsme se přátelili, ale těžko jsme mohli odhadnout, že někdo z nás bude jednou nesnesitelně hlučně mlaskat, kdosi bude pořád kňučet a fňukat kvůli kousku masa v polívce, který byl beztak symbolický, a jiný zase bude skučet kvůli kousku cukru.

Nemohli jsme tušit, že je mezi námi někdo, kdo dokáže sebrat cizí kousek cukru a zhltnout ho, aniž by se zadávil. Navíc nemá ten dotyčný ani kapku odvahy, aby se přiznal. Na vojně se takovému chování říká „krysařina" a kdo se takového chování dopouští, bývá z kolektivu jednoznačně vyčleněn. Ten princip je přísný a nelítostný, ale plnil úlohu tam, kde se nehodlala „krysařina" tolerovat. Řeknu upřímně, že bych byl schopný sebrat cizí cukr a schovat ho, abych ho mohl potom někomu dát, tak třeba Arkašovi Bljacherovi nebo Marikovi Golubkovi, spíš asi Marikovi, protože ten rozuměl takovému humoru a sám prováděl podobné žerty s potěšením. Já jsem ale neměl tu možnost a ani právo (po té příhodě s masem), a navíc jsem nepil oslazený čaj a nepiju ho dodnes. Na vojenském cvičení se kluci dělili o můj cukr popořádku.


Námět této eseje mi laskavě poskytl A. G. Lopatin

21 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060455

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions