Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 62. Fajnzilbergův omyl

Asi si ani nedokážeme představit, jakou roli může v našem životě sehrát náhoda. Právě náhoda způsobila to, že jsem změnil svou lékařskou specializaci a zběhl jsem z chirurgie na psychiatrii. Po ukončení studií jsem dostal umístěnku do Kurganské oblasti. Tam jsem ale nechtěl a chystal jsem se do Kyrgyzie, konkrétně do Frunze. Můj otec, Petr Andrejevič Sedyšev, válečný invalida druhého stupně, tomu velmi napomáhal a zapojil všechny své kamarády. U rozmisťovací komise jsem předložil svou žádost, potvrzenou z ministerstva zdravotnictví Kyrgyizské SSR, a dopis hlavního chirurga Kyrgyzie, který se zaručoval, že pro mne má místo chirurga. Komise však tyhle dokumenty vůbec nebrala na vědomí, a navíc jsem byl cynicky dotázán, kolik že mě ty dokumenty stály. V ten moment jsem měl sto chutí se zeptat, kolik mě bude stát, když ty moje dokumenty komise zohlední, ale udržel jsem se. Rozhodl jsem se, že až toho budu mít dost, ujedu i bez umístěnky, kam se mi zachce. A to sem také později i udělal.

Nejprve jsem ale začátkem října roku 1972 odjel z hlavního města Kyrgyzie, kde bylo krásně a teplo, do Kurganu. Měl jsem na sobě švihácký oblek barvy bílé kávy a semišové boty podobného odstínu. V Kurganu bylo deštivo a chladno. Na oblastním kádrovém oddělení v Kurganu už na mě čekali a velmi se radovali. Poslali mě dělat chirurgii do Čašinské okresní nemocnice. A už v lednu 1973 jsem byl zařazen na svou první odbornou chirurgickou stáž u profesora Jakova Davidoviče Vitebského v Kurganské oblastní nemocnici.

Je potřeba dodat, že jsem se tam na stejném oddělení setkal se svými spolužáky Valjou Timošenkovou a s Arkašou Blajcherem. Měli jsme z toho všichni velkou radost a celé čtyři měsíce jsme to spolu táhli. S Arkašou jsme dokonce bydleli v jednom bytě. Už si to nepamatuju přesně, snad někdy koncem února nám na chirurgické ambulanci Vitebský řekl, že na příjmu je zajímavý případ s hnisavou cystou na kostrči. Zeptal se, jestli si někdo nechce toho pacienta vzít na starost od začátku léčby až do propuštění. A ti darebáci spolužáci, Arkaša i Timoška, okamžitě zneužili situace a říkají, že prý tady Sedyšev je na kostrční cysty odborník. Ukázali se jako pěkní podrazáci! Udělali si ze mě legraci a Vitebský mně toho pacienta skutečně dal na starost. Musím říct, že ještě v institutu jsem podobnou operaci sám prodělal. Zatímco jsem tehdy ležel v nemocnici, ta samá Timošenková mi na mou prosbu přinesla všechno, co o cystách našla ve fakultní knihovně. Pokud jsem nebyl v této oblasti rovnou mistrem svého oboru a specialistou na cysty, znal jsem tu problematiku velmi detailně.

Když už jsem byl jmenován ošetřujícím lékařem, šel jsem se seznámit se zdravotnickou dokumentací, sepsat anamnézu a provést další rutinní úkony. Ukázalo se, že pacient Víťa Lojcker je psychiatr z Kurganské oblastní psychiatrické nemocnice. Ukončil medicínu v roce 1970 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a dostal stejně jako my umístěnku do Kurganské oblasti jako dětský chirurg v Dolmatovské krajské nemocnici. V tomto kraji byla také jediná psychiatrická klinika, kterou vedl ředitel a primář Boris Zacharovič Chajkin.



Krátce řečeno, když jsem se s Viktorem blíže seznámil, vyprávěl jsem mu celou anabázi s mou kostrční cystou, přičemž jsem se zmínil i o všech podrobnostech, které jsem popsal v eseji „Trojčata“. Viktor se nad mým „porodem“ chechtal na celé kolo a souhlasil s operací i s tím, že nebude opakovat mé dietní chyby. Ale člověk míní, Pánbůh mění. Z psychiatrické kliniky prakticky každý den přijíždělo do Kurganu auto. Přiváželo buď samotného Chajkina, nebo někoho z lékařů kvůli konzultacím. Ti všichni chodili navštívit Víťu Lojckera. A samozřejmě s sebou přinášeli nějaké to jídlo a pití. Zkrátka moje historie se opakovala. Až na ty strašné výkřiky při první stolici po operaci.



S Lojckerem jsem se rychle skamarádil. Když jsem měl volnou chvilku, chodil jsem si s Viktorem povídat. U jeho postele jsem se seznámil s Borisem Zacharovičem Chajkinem.

Viktor si vychvaloval svůj obor. Ne snad, že by mě agitoval přímo, ale soustavně uváděl důvody a argumenty, proč je psychiatrie lepší než chirurgie, které zanechal. „Kapka vymílá kámen nikoli silou, ale tím, že dopadá opakovaně a vytrvale.“ Až později mi sám Chajkin vyprávěl, že to byl on, kdo požádal Viktora, aby mne zlanařila na psychiatrii. Už za rok jsem pracoval ve spádové Kruganské psychiatrické klinice jako lékař-psychiatr. V tomto oboru jsem setrval dvacet pět let až do mého odchodu z medicíny do podnikatelské sféry. Voloďa Fainzilberg tvrdil, že „psychiatr je diagnóza na celý život.“ Dnes se ukazuje, že alespoň v mém případě to tak úplně neplatí!

21 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070443

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu