Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 65. Byla to vůbec láska?

Všichni studenti dobře vědí, že ve zkouškovém období se nesmí šlapat na poklopy od kanálů. Je to kategoricky nepřípustné! Věděl to samozřejmě i Kosťa Romašov, když ho jeho starší bratr Jevgenij doprovázel na první přijímací zkoušku, a to z chemie. Chtěl bych zdůraznit hlavně to, že Kosťa byl na zkoušku veden. Jeho bratr Žeňa byl ostřílený. Jednak už ukončil první ročník Kemerovského lékařského institutu a jednak byl o třináct let a pět dní starší než Kosťa, který ho tím pádem musel poslouchat. Problém byl v tom, že Kosťa přijel ze slunečné Kyrgyzie a v Kemerovu ho přivítal déšť a chladno. Navíc voda v Kemerovu byla tak chlorovaná, že i polévka byla cítit chlorem a Kosťovi, který vyrůstal v přírodě a byl odjakživa zvyklý pít vodu z ledovců, to bylo z duše protivné. Tajně se rozhodl, že „zazdí“ přijímací zkoušky v Kemerovu a vrátí se domů do rodného Kantu, odbude si základní vojenskou službu a půjde na medicínu do Frunze. Kosťa to sice neříkal nahlas, ale Žeňa byl vnímavý. Aniž by se ho ptal na souhlas, zamykal Kosťu v pronajaté mansardě, aby se tam ten chudák mohl důkladně připravovat. Ke zkoušce ho Žeňa pro jistotu odvedl prakticky za ruku.

První zkouška byla z chemie. Bratři jeli z Gercenovy ulice tramvají až k Domu kultury, a pak pokračovali pěšky. Kosťa se hned začal vzpouzet, prý můžeme jet ještě jednu zastávku. Žeňa ale zavelel, takže nemělo smysl diskutovat. Dokonce Kosťu po cestě do institutu začal zkoušet a dával mu rozličné záludné otázky typu jaký je chemický vzorec vody nebo kyseliny dusičné.

Kráčeli alejí 40. výročí Říjnové revoluce a asi patnáct metrů před nimi se belhala stařenka s taškami. Bratři šli, bavili se o chemii a vidí, že babička zmizela. Teď tu byla a najednou je fuč. Jako kdyby se do země propadla. Jen chvilku před tím Žeňa řekl, že by jí měli s těmi taškami pomoct. A stařenka nikde! Kluci se nemuseli domlouvat a vrhli se vpřed. „Vždyť jsem si to myslel – odkrytý kanál!“ Žeňa začal láteřit a hudral i na Kosťu, jakoby on za to mohl, že víko od kanálu leží vedle díry. Nejspíš to zavinili dělníci, kteří kanál otevřeli a šli do obchodu na Sevastopolské ulici, což bylo odtud jen pár kroků. Takhle si to alespoň Žeňka vysvětloval. A babička volala z díry: „Pomozte, pomozte mi!“ Přestože byl Jevgenij silný a šlachovitý, dalo mu to i s Kosťovou pomocí přece jen trochu práce, než starušku z toho kanálu vytáhl. Kosťa sám ještě musel vlézt dovnitř a vylovit potraviny, které vypadly ze síťovky. Bábince se kupodivu nic nestalo. Jen trochu brblala: „Jak je tohle možné? Co je to za pořádek?“

Kluci rychle vyrazili směrem k fakultě. Kosťa dostal jedničku a Žeňa mu neopomněl zdůraznit, že když student někomu pomůže, když jde na zkoušku, je to dobré znamení.

Proč jsem vám tohle vyprávěl? Inu, sám jsem zažil něco podobného. Jak už jsem psal dříve, školní docházku jsem končil v obvodě Kedrovský Karjer. Příhoda, o které vám chci vyprávět, se stala koncem jara nebo začátkem léta 1966. Končili jsme desátou třídu. Měli jsme báječnou náladu. Jak jinak? Konečně jsme mohli odejít z toho nenáviděného školního prostředí (alespoň tehdy jsme to tak viděli). Pryč od těch přenudných učitelů! Připadali jsme si dospělí. Brzy se měly konat závěrečné zkoušky. Asi to tak mělo být, že jsem se zamiloval do spolužačky Táni Čubarovové. Měli jsme se připravovat ke zkouškám, ale já jsem měl úplně jiné myšlenky, a z domova mě to táhlo za Taťánou. Ta se měla tou dobou také pilně učit, ale velmi ochotně utíkala z bytu. Uprostřed naší čtvrti, zrovna naproti škole mezi stadionem a obytnými domy, bylo ohromné několikahektarové zarostlé místo s nevelkým lesíkem. A právě tam jsme se rádi procházeli. I když to bylo v centru, chodili jsme vlastně v lese, kde jsme byli ukryti před zraky ostatních.

Každý večer jsme v těchto místech nachodili během několika hodin dlouhé kilometry, nebo jsme jen tak seděli na kládách na skrytých místech. A tak v den posledního zvonění jsem měl s Taťánou pravidelnou schůzku. Domluvili jsme se, že půjdeme zase na procházku do toho přírodního parku. Dnes už je těžké říct, o čem jsme si celé ty hodiny povídali. Bez přestání jsme si o něčem vyprávěli. Ani na chvilku jsme nemlčeli, a také jsme se často hádali, když jsme chtěli jeden druhého o něčem přesvědčit. Myslím, že naše schůzky byly zábavné pro oba, protože byly velmi živé a oba jsme se snažili být spolu co nejčastěji.

Ve smluvenou dobu už jsem přešlapoval u vodárenské věže, blízko které Taťána bydlela. Nikdy nechodila na schůzky ani pozdě, ani dřív. To já jsem byl neposeda a přicházel jsem i o půl hodiny dřív. V té době nebyly mobilní telefony, jinak bych během těch třiceti minut trápil Taťánu neustálým telefonováním. Avšak vedle vodárny bydlel Ljoša Boričov, který se mnou chodil do třídy. A tak jsem k němu pravidelně zaskakoval a žádal jsem, abych si mohl od něj zatelefonovat. Taťána mi hubovala, že jí ruším v přípravách na odchod a že ji zdržuju, ale telefon nikdy nepokládala. Nakonec jsem se dočkal. Taťána vyšla z domu a vydali jsme se na naši obvyklou trasu. Já jsem tenkrát Táně vykládal něco moc zajímavého. Hlasitě jsem mluvil a gestikuloval a ona šla vedle mě a soustavně mi přitakávala.

Najednou jsem si uvědomil, že nějakou chvíli už neslyším to její „ano“ nebo „to není možné“. Bylo ticho. Otáčím se, ale vedle mne, ani kolem dokola vůbec nikdo není. Začal jsem Taťánu volat. Ticho. Šel jsem nazpátek a po dvaceti – třiceti metrech jsem spatřil následující obrázek: doslova uprostřed pěšinky koukala ze země Tánina hlava včetně ramen a poprsí. Dívčina šlápla na pootevřený poklop a propadla se do kanálu. Držela se vší silou na roztažených pažích. Poklop se vertikálně vztyčil uprostřed díry a Táňa se o něj opírala zády. Ukázalo se, že kanál nebyl hluboký. Táňa stála na jakémsi ohromném ventilu, ale sama vylézt nemohla. Zezadu jí překážel poklop a nohy pořád sklouzávaly po ventilu. Mlčela. Neplakala, prostě jenom mlčela. Přiběhl jsem k ní, uchopil jsem ji pod rukama a začal jsem jí zvedat. V tu chvíli na mě Táňa začala křičet: „Ty bídáku! Tys mě tu nechal!“ A chtěla mi dát facku. To ale neměla dělat. Vždyť jsem ji držel pod rukama, které měla původně roztažené do stran. A už jsem ji z poloviny vytáhl. A ona se právě v tom momentě rozhodla, že mi dá přes pusu. Zvedla pravou ruku k úderu a.... sjela zpátky do kanálu! Dostal jsem záchvat smíchu. Ptal jsem se jí, proč mlčela a hned na mě nezavolala. Táňa však jen bez přestání nadávala. Snažil jsem se ji vyzvednout, ale měl jsem ruce oslabené od smíchu a znovu jsem ji pustil do kanálu. Chudák Táňa si myslela, že si z ní dělám legraci, znovu mi nadala do bídáků, a když se mi konečně podařilo dostat ji ven, rychle utíkala domů. Nejspíš ze samého stresu běžela tak rychle, že jsem ji nemohl dohonit. Volal jsem za ní: „Táňo, odpusť mi, já za to nemůžu!“ Ale moje slova jí byla ukradená a ona běžela tím rychleji.


Na moje telefonování nereagovala. Zvedla sice sluchátko, ale když uslyšela můj hlas, hned zavěsila. Číhal jsem na ni u vodárenské věže, ale když mě uviděla, hned se otočila a šla domů. Přemýšleli jsme spolu s Ljošou Boričovem, co by se s tím dalo dělat, ale na nic jsme nepřišli. Z toho naštvání jsme šli a rozbili jsme všechna okna naší učitelky dějepisu. Mladá osamělá žena byla z toho osamění hysterická a pravidelně při vyučování dělala scény. Neměla ji ráda celá třída. Tak jsme tedy počkali na půlnoc nebo možná i na jednu v noci a rozbili jsme jí holemi okna v kuchyni i v pokoji. Chovali jsme se jako idioti. Ta žena bydlela v jednopokojovém bytě v přízemí.


Jistě, láska dělá divy!!! Někomu dává křídla a z někoho dělá hlupáka. Tím vůbec nemyslím Ljošu Boričova.
Poté nastaly závěrečné zkoušky a po nich Taťána začala chodit s Vadikem Smolenkem. Mně už to bylo nějak jedno. Tak byla to láska?

22 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070453

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions