Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím

Dva roky se studenti připravují na setkání s pacientem. Celé dva roky studují nejrůznější předměty. A pak přichází rok třetí. Tou dobou si všichni studenti pořizují fonendoskopy a tonometry.

Za našeho studia bylo v módě měnit si tovární gumové hadičky u fonendoskopů za hadičky od umělé ledviny, nebo v krajním případě i za hadičky od jednorázových infuzí. V těch dobách to byl strašný deficit. Přesto se dařilo ty hadičky nějak sehnat, a většina studentů je vlastnila. V každém případě je měli všichni z naší skupiny.

K předmětům přibyla propedeutika vnitřního lékařství. Učitelé nás ze všech sil učili, jak nemocného vyšetřovat pohmatem, poklepem a poslechem. Nejdřív byla na řadě teorie. Vtloukali jsme si do hlavy, že palpace (lat. palpatio), tedy vyšetřování pohmatem je jedna ze základních metod klinického vyšetřování, založená na prohmatání různých stavů tkání a orgánů nemocného, a také na pocitech, které při tom nemocný prožívá. Umožňuje určit umístění řady orgánů, přítomnost patologických změn, umí zhodnotit některé fyzické parametry tkání a orgánů, např. kompaktnost, elasticitu, charakter přirozeného pohybu, teplotu, a také odhalit nemocná místa a určit povahu a druh úrazu. Tuhle metodu jsme všichni samozřejmě znali ještě před začátkem studia. Když se člověk uhodí, automaticky si to místo hladí a osahává.

Další metoda byla podle lékařské encyklopedie perkuze. Ta vychází z poklepů na různá místa lidského těla a z analýzy zvukových jevů, které při tom vznikají. Podle charakteru vlastností zvuku lékař určuje topografii vnitřních orgánů, jejich aktuální fyzický stav a zčásti také jejich funkci. Tahle metoda už byla složitější. Bylo třeba znát techniku poklepu u různých orgánů a vědět, jaké zvuky vydává zdravá tkáň, a jaké tkáň nemocná, např. při zápalu plic (pneumonii).

Poslední metodou byla auskultace (lat. auscultatio). Byl to způsob fyzikální diagnostiky v interním lékařství, pneumologii, ftiziatrii, kardiologii, v porodnictví, méně často pak v chirurgii při rozlišování poslouchaných ozvů, které vydávají parenchymové i duté orgány. Auskultaci je možné provádět buď přímo – přikládáním ucha ke zkoumanému orgánu – nebo nepřímo – za pomoci speciálních přístrojů (fonendoskop).

Jak jsem už říkal, všichni studenti měli fonendoskopy. A když přicházeli na semináře a na přednášky, prakticky všem ty fonendoskopy visely na krku. Byli jsme na sebe strašně hrdí a považovali jsme se téměř na hotové lékaře. A právě už na začátku podzimního semestru po pravidelném semináři, ve kterém skupina s Lenou Socharjovovou studovala srdeční ozvy a druhy plicního dýchání, nám byla svěřena skupinka pacientů. Studenti se rozdělili do dvojic a byli posláni k nemocným. Chorobopisy pacientů ale byly schované, aby do nich studenti nemohli nahlížet a aby z nich neopisovali.

Lena a její kamarádka dostaly dobrého pacienta. Ochotně si s nimi povídal, vysvětloval svoje potíže a rozebíral anamnézu. Rozhovor řídila Lenina kamarádka a Lena si pečlivě všechno zapisovala. Pak došlo na prohlídku pacienta. Naše kamarádka ve sněhobílém správně naškrobeném plášti a s fonendoskopem podle „třeťácké“ módy kolem krku přistupuje k pacientovi, bere do ruky zvoncový konec fonendoskopu, přikládá ho na hrudník pacienta a silným hlasem sebejistě začíná sdělovat, co slyší při auskultaci: „Dýchání je amforické a bez patologického....“ a Lena, jako v nějaké Šifrinově humoresce, stále píše a píše. V tu chvíli nemocný sklopil oči a říká jí celkem potichoučku: „Slečno, ale když mě poslouchali dřív, tak si ty věcičky na konci (a ukázal na sluchátka fonendoskopu) dávali do uší.“

Slyšela to bohužel celá skupina. Všichni se chechtali až do konce výuky a přehrávali tu situaci s různými obměnami stále dokola. Tak tedy probíhala první praxe ve skupině u Jeleny Socharovové. Zdůrazňuji, že to bylo poprvé.

No a to, co provedl můj kamarád Žeňa Romašov u zkoušky z interny, také stojí za trochu naší pozornosti. Chudáka docenta Grigorije Lvoviče Chasise málem ranila mrtvice, když mu Jevgenij vysvětloval, že při poklepu na hrudník nedává prsty paralelně se žebrem na mezižeberní sval, ale perpendikulárně (kolmo) na žebro, protože tak je to pro nemocného příjemnější!!! Navíc o chvilku později, při auskultaci zdvořile poprosil nemocného: „Dýchejte ústy, prosím.“ Dodnes je mi záhadou, jak se mohl Žeňa z té situace vykroutit a dostat trojec.

Námět mi laskavě poskytla Jelena Žuk

15 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070508

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions