Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 78. Kníže z Imeretie

Sníst celý pud soli, to znamená požít celých 16 kilogramů. Již dávno už jsem věděl, že pokud je člověk normální, sní ročně asi 5 kg soli. Je však pravda, že se vyskytují i exempláře velmi zvláštní. Tak například Michail Michailovič, manžel mé rodné tety, dokázal sám zcela jistě ten pud soli za rok spořádat. Když přicházel domů na oběd, postavili před něj talíř polévky a on, aniž by ochutnal, bral do ruky slánku a usilovně s ní třepal nad jídlem. Potom bral pepř a zase sypal, dokud barva jídla nebyla černá. Jedl s chutí. Je třeba poznamenat, že tohle všechno konal automaticky a podvědomě bez pohledu na talíř, protože v té chvíli čítával noviny.

To samé prováděl i s hlavním jídlem. Když se ho potom ptali, jak mu chutnal oběd, liboval si, jaká to byla bašta.



Existuje ještě jiná kategorie lidí, kteří spotřebovávají celkem normální množství soli, ale zásluhou dobrého vychování si nedovolí říct, že jídlo je přesolené, pokud si ho jeho kamarádi chválí. V mládí byl takový Dima Mcheidze. Dnes bych se rád kál, ale je pravda, že bychom se na tomto místě měli kát ve dvou, spolu s Ilgamem Gasanem. Jde o to, že jsme spolu leckdy někomu škodili, a vůbec prováděli špatnosti. Jinak to nemohu nazvat. Tu Dimkovu vlastnost, nebo přesněji řečeno charakterový rys, jsme velmi dobře znali. Když jsme obědvali ve třech v nějaké jídelně nebo restauraci, sypali jsme mu jen tak pro zábavu celé lžičky soli do polévky nebo hlavního jídla. Samozřejmě jsme to dělali nenápadně, tak aby to neviděl. Pak jsme začínali jíst. Jíme a chválíme, a zase jíme a chválíme. A Dito přitakává. Je jasné, že jsme to nedělali pořád, ale alespoň jednou týdně určitě.

Já a Ilgam jsme měli takovou tradici. Jednou za měsíc, když jsme dostali stipendium, jsme jezdili na oběd do restaurace Sibiř. Tam i zpátky jsme se dopravovali taxíkem. Cesta od kulturního domu v Kirovské čtvrti až k divadlu stála jeden rubl. Jednou se k nám přidal i Dmitrij. Byli jsme s Ilgamem proti, protože to narušovalo náš rituál, který měl platit jednou pro vždy – oběd ve dvou a stále ta samá objednávka: bramborový salát se slanečkem, soljanka z různých druhů masa, sibiřská specialita s bramborovou kaší, orosená láhev „Stoličnoj“ a láhev deficitní gruzínské a poněkud slané minerálky „Boržomi“. Ačkoli byl Dimka náš kamarád, nechtěli jsme měnit naše zvyklosti. Ale on naléhal, a tak jsme tady s Ilgamem souhlasili a rozhodli se, že do restaurace tedy pojedeme ve třech a všechno ostatní bude jako jindy. Nechtěli jsme také ani částečně měnit náš zaběhnutý výběr jídel, protože soljanku v restauraci Sibiř vařili famózně a místní sibiřská specialita byla také delikatesní. Tuhle restauraci s plyšovými závěsy, ozdobnými střapci a s oddělenými kójemi, jsme prostě milovali. Jen si to představte, tenkrát tam měli dokonce palmu i fíkus!
Do restaurace jsme přijeli v dychtivém očekávání další hostiny. Když nám přinesli předkrm, bramborový salát se slanečkem „ivasi“, nalili nám vodku do kalíšků. Dito nás najednou začíná vybízet, abychom si šli umýt ruce na záchod. V té chvíli nás nic netrklo. Šli jsme si tedy mýt ruce, a tak nějak to vyšlo, že jsme se vrátili ke stolu až po Dimkovi. Trochu jsme to nechápali. Dimka se navíc do nás navážel, že jsme se zasekli. Na stole už stály talíře se soljankou. Rozhodli jsme se, jak radil profesor Preobraženský, že si nejprve dáme polévku. Připili jsme si „Stoličnou“, a tak nám hned nedošlo, že soljanka je samá sůl. Zahodili jsme lžíce a Ilgam pronesl: „Měli jsme pravdu, když jsme nechtěli porušovat tradici.“ Chtěl po mně vědět, jestli bude lepší zabít Dita hned, nebo až po jídle, pokud se to na talíři před námi dá ještě nazvat jídlem. Dito se chechtal, až mu slzy tekly proudem. Bavil se vesele na náš účet a vůbec z nás neměl obavy. Žádal nás pouze o jedno, abychom si vzpomněli, že ani jednou nehnul brvou, když jsme mu přesolili jeho jídlo my. Svou pomstu si načasoval speciálně na den, který byl pro nás mimořádný.
Vždycky jsem tvrdil, že Dimka se chová jako opravdový kníže. Ukázalo se, že byl předem domluvený s číšníkem. Když ukojil svou touhu po pomstě do sytosti, zavolal ho a požádal o novou soljanku, abychom přece jenom měli z oběda to pravé potěšení. Připili jsme si na přátelství a přísahali jsme si, že budeme jeden druhému pomáhat a snášet s ním všechno dobré i zlé. V bourání tradic jsme pak pokračovali dál. Do restaurace jsme obyčejně přijížděli ve dvě hodiny, pořádně jsme se najedli a ve čtyři jsme zase odjížděli. Tentokrát jsme restauraci opustili až před zavírací dobou. Ilgam a já jsme tehdy neprobírali plány do budoucna, ale káli jsme se před Dimkou a obviňovali jsme se, jak jsme se k němu mohli chovat tak podle. Dimka byl spokojený. Dokonce za nás v restauraci zaplatil účet za celý večer. Jedním slovem – kníže z Imeretie.

28 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070535

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions