Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 85. Zázrak!

Léčebná tělesná výchova – to je způsob léčení, který spočívá v aplikaci fyzických cvičení a přirozených přírodních faktorů u nemocného člověka, a to s léčebně – preventivním cílem. Podstatou této metody je využívání základní biologické funkce organismu – pohybu. Je to metoda přísně dávkovaných cvičení ve spojení s odpovídajícím způsobem dýchání.

Termín léčebná tělesná výchova je možné chápat z různých úhlů. Může to být dechová gymnastika po těžké operaci i rehabilitační nácvik chůze po úrazu, nebo např. soustava pohybů kloubů, prováděná po sejmutí sádry. Může to být také název ordinace v poliklinice, název katedry na fakultě tělesné výchovy a sportu, nebo také název katedry v institutu medicíny. Termín „léčebná tělesná výchova“ se uplatňuje v nejrůznějších aspektech, které označují metodu léčení, medicínskou a pedagogickou odbornost i obor lékařství, tělesné výchovy, a také prevenci.

Stop! Kam jsem se to dostal? Našel jsem si na Wikipedii patřičné informace a to by mělo stačit? Ovšemže ne, protože hned se mi vybavují asociace. A nelze před nimi uniknout, protože jsem doslova před pěti měsíci absolvoval operaci srdce, tedy aortokoronární by - pass. Operoval mě Boris Michailovič Todurov, a jak se říká, na svou vlastní kůži jsem si vyzkoušel účinky léčebného cvičení pacienta v pooperačním stavu. Mohu bez přehánění říct, že léčebná tělesná výchova je základ každé kardiologické rehabilitace. Mě postavila na nohy.

V Kemerovském lékařském státním institutu samozřejmě léčebný tělocvik neopomíjeli. Je však pravda, že kurz této léčebné tělesné výchovy byl na stomatologické fakultě velmi krátký, pouhých pět přednášek. Přestože nezabral moc času, studenti se o něm vyjadřovali nelichotivě. Řekli by o něm i něco daleko horšího. Dali by mu i jiné přízvisko, ale přirozená inteligence všech, kteří v Kemerovském institutu studovali, ba i těch, kteří tam učili, nedovolila používat takové výrazy. Nanejvýš používali komentáře typu „velmi nudný“ či „k ničemu“. Jak jinak lze delikátně nazvat předmět, který spočívá v pouhých pěti přednáškách, ale zápočet dostane pouze každý desátý? A abych byl opravdu upřímný, tak studenti tomuhle předmětu ani nepřikládali nikterak velký význam. Oni ho totiž vůbec nepovažovali za předmět. Tím spíš, když se jednalo o budoucí stomatology. A učitelé kurzu léčebné tělesné výchovy to studentům stomatologie opláceli stejnou mincí.

Skupina Sergeje Zacharova přišla na první hodinu LTV obtěžkána informacemi o tom, že aby vůbec dostali zápočet po tomhle kurzu, čekájí každého z nich dvě, tři, čtyři nebo dokoncepět přezkoušení! Na to byl už jejich rozum krátký. Až na první hodině zjistili, že jim bude přednášet sám vedoucí tohoto oboru Oleg Gennadjevič Šumilov. Sergej na to tehdy před skupinou reagoval jasně: „To je konec, spadla klec. Musíme s tím něco udělat. Ale co? To je otázka“. Všichni se tiše rozsadili do všech koutů a čekali, že se stane zázrak. Ten se ale zatím nekonal. Oleg Gennadjevič přichází zachmuřený, unavený, a jak se všem tehdy zdálo, má v očích zlý výraz. Nejspíš byl tehdy po službě. Učitelé si v těch dobách docela často přivydělávali v městských nemocnicích. A tak, ačkoli O. G. Šumilov připomínal mrak před bouřkou, byla úvodní část prakticky stejná, jako začátek tohoto eseje: krátká, srozumitelná a jasná. Nakonec zaznělo obvyklé: „Rozuměli jste všemu? Jsou nějaké dotazy?“
A v tom Žeňa Zinčenko zvedá ruku: „Já bych měl otázku.“ Právě Žeňa byl oním hnacím motorem skupiny. Je třeba uznat, že když chtěl, aby se něco udělalo, tak se do toho také sám pustil. Nemohl se tehdy dívat na to, jak celá skupina propadá depresi a nechtěl jenom nečinně přihlížet. Ještě před výukou se patřičně informoval a z konspiračních důvodů mlčel do této chvíle, než mu sám Oleg Gennagjevič nahrál otázkou. Jaký byl ten Jevgenij šikula, že to tak hezky zaonačil. Byla ho radost poslouchat. Začal docela zasvěceně: „Teď se hodně mluví o manuální terapii. Říkají, že se s tím dají u nemocných dělat zázraky, ale co to je a v čem to vlastně spočívá, neumí nikdo kloudně vysvětlit. Možná, že vy jste snad o tom něco slyšel? Povězte nám k tomu něco.“ Takhle chytře se tedy ptal Žeňa Šumilova. Vždyť on v té chvíli nejspíš moc dobře věděl, že Oleg Gennadjevič je v Kemerovu jeden z prvních, kteří začali manuální terapii prakticky využívat při léčení různých forem onemocnění pohybového aparátu.

Když přišla skupina na výuku, doufala, že se stane zázrak a on se skutečně stal. Všichni doslova užasli, jak se postupně proměňovala tvář pana docenta. Objevila se na ní laskavost a v jeho očích zahořela jiskra. Pokud byla na začátku přednášky jeho řeč značně strohá až stručně skandovaná, tak nyní se mu doslova hrnuly věty z úst.

Tak se podívejte, co s člověkem dělá láska! V daném konkrétním případě šlo o lásku k milované práci. Celých pět dní skupina probírala manuální terapii. Ani jedna „otrabotka“, tedy práce navíc!!! A zápočet v indexu byl zapsaný už na poslední přednášce. Byl to prostě zázrak!

Námět tohoto příběhu laskavě poskytl Sergej Zacharov.

13 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202080446

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions