Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 87. Rozený porodník

26. září 1949 v 6 hodin a 20 minut došlo ve městě Kemerovo na porodním oddělení nemocnice č.3, která se nachází u městského parku, k události, která, což je příznačné, nevzbudila žádnou pozornost ani u většiny národa, dokonce ani v samotném Kemerovu. A vlastně proč by zrovna musela vzbuzovat pozornost? Co se stalo v porodnici ten den a tu hodinu? Prasklo tam snad topení? Nikoliv. Nedošlo tam ani k nějakému bezvýznamnému požáru. V porodnici bylo naštěstí všechno v pořádku. Jak se říká v kosmonautice, všechno probíhalo v systematickém režimu. Prostě v tu chvíli nějaká Alexandra Michajlovna Sedyševová přivedla v téhle porodnici na svět kluka. Měřil 51 centimetrů a vážil 3,8 kilogramu. Chlapeček se pěkně zapojil do onoho systematického režimu a hned začal křičet.



Je jasné, že v hornické obci Jagunovka, kde bydlela rodina Sedyševových, byla tato událost v okruhu jistých osob velmi očekávaná. Petr Andrejevič Sedyšev se pochlapil a přijel si pro manželku a syna byrčkou, do které zapřáhl koníka. Zůstalo však tajemstvím, kde jenom vyštrachal ten dvoukolák. V těch časech, kdy s taxíky byly určité problémy, se takové uvítání ženy s dítětem považovalo za náležité. Báťa, tak ho jeho syn později oslovoval, se už v těch letech s oblibou, jak se lidově říká, předváděl.



Dnes už jen těžko můžeme pochopit, proč dítě, které se narodilo ve městě Kemerov, bylo zaregistrováno na matrice vesnického úřadu obce Komisarovo, která se nachází mezi Kemerovem a důlní obcí Jagunovka, ale k Jagunovce je blíž. Nenechám vás hádat a prostě vysvětlím, co je na tom zvláštního. Tak tedy zvláštní to je, a navíc to je i podstatné. Tomu chlapečkovi, který přišel na svět v Kemerovu na porodním oddělení městské nemocnice č. 3 a který byl tak okázale dopraven do otcovského domu na dvojkolce, bylo dáno jméno Jura. Nad Jurou se všichni třásli, krmili ho a kolébali po nocích, když začínal řvát jako na lesy, místo toho, aby jako ostatní slušní lidé klidně spal. První měsíc života prožil Jura bez problémů a bez dokladů, což v Sovětském svazu bylo nepatřičné.



Během toho měsíce přijela z obce Dovolnoje v Novosibirské oblasti jmenovkyně oné slavné Agatji Tichonovny z knihy „Dvanáct křesel“. Byla to maminka Petra Andrejeviče, která se také jmenovala Agatja Tichonovna. Přijela, aby si pohrála s vnukem a aby pomohla mladé rodině v prvních týdnech rodičovství. A tak uplynul měsíc. Konečně si Petr Andrejevič udělal čas, aby zašel do obce Komisarovo a nechal zapsat narození syna do místní matriky a získal tak jeho rodný list. Samo sebou se rozumí, že když se vrátil, Alexandra Michajlovna ho hned poprosila, aby jí ukázal synův doklad totožnosti. Poctivě se vám přiznám, že nemohu říct, jaké bylo ohromení matky dotyčného Jury i jeho babičky, když zjistily, že jejich Jura vůbec není Jura, ale Oleg! Ano. V tom dokumentu to tak bylo napsáno: „Oleg Petrovič Sedyšev.“ To jsem byl já!



To bylo kouzlo, na jaké se nezmůže ani Copperfield. Omlouvám se vám, že si tohle období života nepamatuju. Vykouřilo se mi z hlavy stejně, jako alkoholik nad ránem marně vzpomíná na momenty opilosti. V čem to vězí, to nevím. Události, o kterých jsem se zmínil výše, znám jen z vyprávění. Co že říkala manželka Šura manželovi Péťovi, co pověděla máma Agatja svému synovi Petrovi? Nepamatuju se, i kdybyste mě zabili. Bylo by určitě zajímavé vědět, co předcházelo té metamorfóze a jaké myšlenky se honily v bujné hlavě Petra Andrejeviče, když se ubíral do obce Komisarovo. Ale fakt zůstává faktem. Od tohoto momentu už váš pokorný služebník nebyl Jurij Petrovič Sedyšev, ale Oleg Petrovič Sedyšev. Kdybych se měl poctivě přiznat, tak mě osobně se zdá, že jméno Oleg se ke mně hodí více, než jméno Jurij. Konec konců jsem na něj pochopitelně zvyklý. Tohle však byla zatím pouze předehra.



Je až směšné přiznat, že po pěti a půl letech studií lékařství jsem nejenom, že nevedl porod, ale dokonce jsem ani neviděl, jak porod probíhá. Techniku porodu jsem samozřejmě znal, ale jenom čistě teoreticky. A tak jsem se jednou octl při službě na tom samém porodním oddělení v městské nemocnici č. 3, která je u městského parku. Sloužil jsem jako obvykle s Vagramem. Protože jsou mezi čtenáři hlavně moji spolužáci, tak mi vyčítají, že o Vagramovi Agadžaňanovi píšu až příliš často. To je bohužel jejich problém. A pokud byl Vagram účastníkem tolika historek, tak v nich pochopitelně figuruje. Tak jsme se tedy octli na stejném porodním sále, kde jsem se na krajním levém stole narodil i já. Samozřejmě, že jsem o tom Vagramovi neopomněl povědět. No a ten si to nemohl odpustit a vodil mě po celém oddělení za ruku a vyprávěl lékařům ve službě, porodním asistentkám i chůvičkám, prostě všem, že já jsem před dvaadvaceti lety a několika měsíci v této porodnici spatřil světlo světa. Vyzvonil taky, že jsem nejprve dostal jméno Jura, a později se ze mě nějakým zázrakem stal Oleg.

Poté, co tu dojemnou historku všem převyprávěl, představoval mě jako předmět doličný. Všem to připadalo zábavné, byli už dojatí, že jsem se narodil právě tam a teď jsem se ve stejné porodnici octl na praxi. Všechno hezky vycházelo, dokud jsme s Vagramem nenatrefili na Jekatěrinu Titovovou, tetu naší Taťjany Jančilinové a docentkou katedry porodnictví v jedné osobě. Znala nás s Vagramem jako pělné výlupky a ani trochu se nerozpakovala a povídá: „Přestaňte se předvádět a balamutit personál. Běžte na porodní sál, u dvou rodiček začíná porod!“ Navíc slíbila, že se přijde podívat, jak nám to jde. Nedalo se nic dělat, a tak jsme s Vagramem vyrazili na sál, přestože už jsme byli před tím domluvení se službu konajícím lékařem, že nám zapíše prezenci.



Na porodním sále skutečně rodily dvě ženy. Jedna byla mladá, dnes už si nevzpomínám, kolik jí bylo let, ale myslím, že kolem dvaceti. Bez ustání strašně nadávala, přičemž ty výrazy byly tak „vytříbené“, že se nám z nich s Vagramem až uši červenaly. Porodní asistentka nás ale uklidnila, prý abychom si toho nevšímali. U rodičky to funguje jako anestetikum a lehčeji se jí rodí. To se lehko řekne, ale druhá věc je poslouchat, jak nějakému Senovi utrhnou to, bez čeho by byl postelovým radovánkám konec. Já jsem zrovna před tím přečetl román Anny Antonovské „Didi Mouravi“. Tam byla taková slova: „Žena, která rodí, zažívá muka a cítí bolest. Trpí a zlobí se na muže, že on to prožívat nemusí. Ale když to všechno skončí, žena překvapivě rychle na všechno zapomíná a spěchá znovu zopakovat stejnou hloupost. A já, známý darebák, jsem té mladé rodičce citát pěkně převyprávěl. Situace se vyvíjela zajímavě. Zmlkla a pozorně mě poslouchala. Když jsem ale své vyprávění zakončit slovy o opakované hlouposti, zase se začala vztekat a nevybíravým výrazem mě poslala tak daleko, že jsem dosud ani nepředpokládal, že do těch míst je možné nějakého člověka poslat. Dokonce se rozesmála i služba na sále. A právě v tu chvíli vešla docentka Titovová a zaslechla konec naší konverzace. Zase nám vynadala. Křičela, že roušky máme nandané na obličeji nepořádně a poslala nás ke druhé rodičce.

Té paní bylo asi čtyřicet let a byl to její třetí porod. Chovala se klidně. Povzbuzovala nás, abychom se nebáli. Nějak poznala, že jsme rozrušení, což jsme opravdu byli. Říkala, že všechno dobře dopadne a poprosila nás, abychom jí jenom malinko pomohli. Porodní asistentka na nás kývla, abychom s tím tedy začali. Teorii jsme s Vagramem znali. Nejdřív jsem se pokusil rukou obejmout břicho ženy, ale to bylo ohromné a mně se to nepovedlo udělat dobře. Tak se o to pokusil Vagram. Obejmul pravou rukou břicho rodičky, zachytil se rukou za kraj stolu a... Zatlačil asi víc, než měl v úmyslu. Tolik asi opravdu nebylo potřeba. Naštěstí jsme stáli s porodní asistentkou na tom správném místě. Plod už horlivě spěchal hlavičkou napřed a skoro jako střela vyletěl na Svět Boží. Každopádně mi to tehdy tak připadalo. Pamatuju si, že asistentka zakřičela na Vagrama, rodička vykřikla a byl konec. Žasnul jsem, když jsem viděl, jak asistentka plácla novorozence po malém zadečku a on hned odvětil basovým křikem. Když byly provedeny všechny potřebné procedury, ukázalo se, že jsme porodili bohatýra, který měřil 53 centimetrů a vážil 4 kila a ještě 350 gramů. Také porod proběhl bez tržných ran a bez poškození.


Šťastná maminka nám děkovala a paní docentka Titovová nám také „poděkovala“ a raději nás poslala ze služby domů, abychom už nic dalšího nevyvedli. Tu službu nám ale započítala. Z porodního sálu jsme odcházeli hrdí a se spoustou dojmů, ale také v doprovodu sprostých nadávek a přání mladé rodičky, která stále ne a ne začít rodit. Pak jsme už jen tříbili naše vyprávění o tom, jak Vagram pomáhal rodičce a já „prakticky sám“ jsem vytáhl bohatýra, a jak sama docentka Titovová nám děkovala za dobrou práci a uvolnila nás ze služby už večer. Zkrátka lhali jsme a naparovali jsme se jako holubi na střeše.

Jak se ukázalo později, nebyli jsme s Vagramem sami, kdo se dostal do podobné situace. I Kosťu Romašova postihlo něco podobného. Ovšem nikoli na porodním oddělení městské nemocnice č. 3, ale v porodnici závodní nemocnice č. 9 v Kirovské čtvrti, kde už pracoval Kosťův starší bratr a můj kamarád Jevgenij. A jestliže my jsme sloužili v páru, tak ani Kosťa nebyl sám. Svůj první porod v životě vedl společně s Lenou Dubrovinovou. K nim se ještě přilepila vedoucí jejich čtyřicáté první skupiny Ludmila Něfedčenková. Na rozdíl od nás probíhalo u Kosti všechno klasickou cestou. Postavil se vpravo od rodičky, obejmul břicho lehce rukou, podepřel si zápěstí o okraj stolu a plynule, podtrhuji velmi plynule, zvyšoval tlak na břicho a pravou rukou v oblasti pupku kontroloval kontrakce. Rodička byla mladistvá dívenka, asi sedmnáctiletá. Počínala si ale statečně a v přestávkách mezi stahy se stihla s Kosťou seznámit. Slíbila mu, že když to bude syn, dostane jméno Konstantin. Ultrazvuk se tehdy ještě nepoužíval, a tak se pohlaví dítěte zjišťovalo až po porodu. Porod proběhl bez nenadálých komplikací, pokud nebudeme počítat to, že obě Kosťovy spolužačky, které také asistovaly u porodu, omdlely, když se objevila hlavička.

Stařičká porodní asistentka tehdy moc Kosťu chválila a dokonce řekla, že je rozený porodník. A právě tenhle „rozený porodník“ se po tomto porodu nemohl dva týdny podívat na holky bez pocitu, že jsou jako z jiné planety.

Námět této historky laskavě poskytl Kosťa Romašov.

17 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202080492

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu