Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 92. Záchrana tonoucích je v rukou samotných tonoucích

Tak jsem se dožil toho, že dostávám objednávky na psaní dalších esejí. V následujícím případě to ale bude trochu jinak. Moji čtenáři mě prosili, abych napsal o tom, jak jsem se v životě vyrovnával s obtížemi. Je pochopitelné, že jsem nějaké měl. Zvláště tehdy, když jsme se přestěhovali z Uzbekistánu na Ukrajinu. V Uzbekistánu jsem dostával ke mzdě na tu dobu ohromné příplatky. Pracoval jsem tehdy v systému třetí hlavní správy ministerstva zdravotnictví SSSR, které mělo na starosti uranové doly a zařízení na zpracování uranu. Řídil jsem psychiatrické zařízení, které bylo ve střední Asii jediné svého druhu. A v souvislosti s tím jsem bral více než slušné peníze.

A právě v této době však Gorbačov podepsal s Američany smlouvu o omezení zbrojení a následně se začaly zavírat uranové doly. Tak se postupně zrušila i zdravotnická zařízení a podobná centra, která pečovala o horníky a další zaměstnance dolů. Likvidace postihla i zdravotní středisko v Čerkesáru, kde jsem pracoval. Měl jsem několik možností. Za prvé jsem mohl zůstat na své pracovní pozici a pokračovat v práci poté, co bude převedeno moje zdravotní zařízení pod místní správu uzbeckého ministerstva zdravotnictví. Za druhé jsem se mohl nechat přeložit do místa, které mi vybere hlavní správa. Navrhli mi, že se mohu přestěhovat do Severodvinsku nebo na Východní Sibiř do města Krasnokamensk v Irkutské oblasti, na hranicích s Mongolskem. Za třetí jsem mohl využít možnosti dostat odstupné, tj. tříměsíční plat se všemi příplatky, a sehnat si práci sám. Tuto třetí variantu jsem si vybral ještě předtím, než mi byla oficiálně nabídnuta. Rozeslal jsem dopisy se žádostí o místo do třech institucí, které se nacházely u Černého moře.

Ty tři organizace, to bylo oblastní centrum zdravotní ochrany a prevence, dále to bylo psychiatrická oddělení městské policie a nakonec správa sociálního zabezpečení. Ve všech těchto institucích existují psychiatrické posty. K našemu údivu jsme s manželkou dostali docela hodně nabídek k práci. Nakonec jsme si ale vybrali město Mariupol v Doněcké oblasti. Leží také u moře, a sice Azovského. Usadili jsme se blízko Mariupolu ve městečku, které se jmenuje Manguš. Pamatuji si jako dnes, jak mi vedoucí lékař v nemocnici tehdy řekl, že když se ukážu v dobrém světle a půjdu mu na ruku, zvedne mi plat o polovinu. Začínal jsem tam totiž od píky za plat obvodního psychiatra. Upřímně se přiznám, že takový výdělek nám zjevně nestačil. Bál jsem se, že budu zcela závislý na libovůli svého nadřízeného a nechtěl jsem psát podlézavé žádosti o služby navíc.

Vybral jsem si jiný způsob, jak řešit svou situaci. Nakoupil jsem tři sta slepic, které snášely každý den pro naši rodinu kbelík vajec. Já jsem ještě navíc rybář, a tak jsem se naučil lovit hlaváče. To je nevelká, ale moc dobrá ryba. Nejdřív jsme je smažili, ale dost rychle se nám přejedli. Tak jsme je začali sušit.

Techniku lovu ryb jsem neustále zdokonaloval, až jsem začal postupně přinášet tři až čtyři plné kbelíky hlaváčů z každé výpravy na moře. Až jednou mi Nataša říká: „Olegu, nějak se nahromadilo už víc než tisíc vajec a tři pytle hlaváčů. Všechno se to může zkazit. Musíme s tím něco udělat.“ A tak jsme se rozhodli, že přebytky rozprodáme na trhu. Dlouho jsme se odhodlávali, než jsme tam poprvé vyrazili. Nataša za žádnou cenu nechtěla postávat na tržišti. Musel jsem vynaložit nekonečné úsilí, abych ji přesvědčil, že to není žádná hanba, když člověk prodává přebytky své domácí produkce. A tak se nakonec přestala zdráhat a dala souhlas.

S vajíčky žádný problém nebyl, zato s rybami jsme měli doma trochu práce. Roztřídili jsme je podle velikosti a svázali po deseti. Na kolchozních trzích se v dnešní době stejně jako za časů Sovětského svazu začíná prodávat velmi brzy ráno, už za rozbřesku. Nu, my jsme ovšem tak brzy nevyrazili. Na centrální tržiště v Mariupolu jsme se přihrnuli až kolem sedmé. Je to hotové mraveniště. Ačkoli jsme si tržnici dobře prohlédli, abychom zjistili, co se kde prodává, tak jsme si najednou připadali trochu bezradní. Natalka dokonce chtěla vzít do zaječích, aniž by se pokusila o nějaké obchodování.

Musel jsem ji z té nepříjemné situace nějak šikovně vytáhnout. Přinesl jsem vejce z auta k prodejnímu pultu. Bylo to několik krabic. Ještě jsem dotáhl tři pytle rybek. Koupil jsem kupon na prodejní místo a začal jsem křičet z plna hrdla: „ Hlaváči, hlaváči, sušení báječní hlaváči!“ a „Vejce, slepičí vejce, čerstvá a obrovská vejce!“ Je třeba říci, že na mariupolském tržišti nikdo tak nekřičel a nepropagoval svoje zboží. My s Natálkou jsme s tím začali jako první. Já jsem tak pět až deset minut vyvolával, až se kolem Natálky začali scházet lidi, dokonce se začala tvořit malá fronta. Pak jsem ale musel odjet do práce. Slíbil jsem, že kolem půl druhé, až ukončím příjem pacientů, přijedu za Natašou, a když bude potřeba, pomůžu jí prodat, co zbude.

Odjel jsem do nemocnice, ale v duši jsem měl neklid. Dělal jsem si starosti o Natašu, aby na ni někdo nebyl nepříjemný. Ačkoliv jsem si byl vědom množství našich ryb i vajec, jaké chceme prodat, a ceny na trhu jsem znal, nechtělo se mi věřit, že bych za své zboží mohl dostat takovou sumu. Nebyl jsem si také jistý, jestli takové množství ryb a vajec někdo vykoupí. Jaký byl můj údiv i mé obavy, když jsem přijel za Natašou na tržiště a nenašel jsem ji na místě, kde jsem ji zanechal. Pravda, babičky, které hned vedle nabízely nať a bylinky, mě uklidňovaly a řekly mi, že má žena už všechno prodala a odešla. „Tam pod pultem jsou její krabičky a kbelíky od vajec a pytle od ryb. Měla takovou radost, že tam všechno nechala ležet a odběhla. Tak jsme to dali na hromádku.“ Tyhle babičky byly hotový poklad. Chtěl jsem se jim nějak odvděčit a dát jim peníze, že to tak všechno opatrovaly, ale peníze si vzít nechtěly. Tak jsem od nich alespoň koupil několik svazečků nati, což jim udělalo velkou radost. Slíbily, že mi napříště, až budeme zase na trhu, mojí Natálku ohlídají. Tak to nakonec také probíhalo. A zatímco jsem klábosil s bábinkami a přenášel do auta prázdné obaly, objevila se Nataša. Byla vzrušená a veselá a v rukou držela spoustu sáčků. Dalo mi to práci, než jsem ji usadil do auta a mohli jsme jet domů. Nataša se nemohla dočkat, až mi bude vyprávět o svých nákupech. Už po cestě mi začala ukazovat zboží, které mezitím stihla sehnat. Radostně vychvalovala každou věc, doslova jako kdyby mi ji chtěla prodat. A když mi řekla, kolik za všechno zaplatila, spadla mi spodní čelist a vrchní se mi zkřivila. Byla to suma, která několikrát převyšovala můj měsíční výdělek.

Až doma mi Nataša oznámila, že i když utratila tolik peněz, tak je to mnohem méně, než ten zbytek, který si přinesla domů. Když jsme spočítali, co nám zůstalo po koupi nových věcí, usoudili jsme, že obchodovat na trhu je výhodné, takže zatím u toho zůstaneme. Ještě jsme se domluvili, že na trh budeme jezdit častěji, aby Nataša nemusela mít u sebe tolik peněz, protože to bylo nebezpečné. Také jsme se radili, zda by nebylo lepší prodat všechno do velkoobchodu a nemuset postávat v tržnici. Už první den za ní totiž přišlo několik lidí, kteří od ní chtěli zakoupit s nevelkou slevou všechno, co měla na prodej. Sleva byla opravdu přijatelná, jenom 15 -20 procent z celkové sumy, kterou jsme vypočítali. Tak jsme se rozhodli, že budeme všechno dávat překupníkům a zbavíme se tak postávání na tržišti. Aktivně jsem rybařil, sušil jsem ryby a slepice údernicky nesly. I když je pravda, že množství vajec se zmenšovalo, neboť jsme pravidelně nějakou tu slípku snědli, když jsme si chtěli dopřát silný vývar.

Takhle jsme obchodovali do podzimu, než jsem si doma zařídil ordinaci pro léčbu hypnózou a začal přijímat pacienty. Bylo to právě v období, kdy Gorbačov povolil družstevní a podnikatelskou činnost. Vrátil jsem se zpátky k medicíně, od které jsem se po pravdě řečeno ani nevzdaloval, ale hodně času mi v té době zabíralo lovení ryb a jejich zpracovávání. Takhle jsme tedy s Natašou řešili naše rodinné finanční problémy.

Upřímně se přiznávám, že se mě nemile dotýká, když si někdo stěžuje na život, na sousedy, na vlády, na ... Tak schválně, řekněte, kdy se stát staral o lidi? Samozřejmě že nikdy. I v dřívějších dobách vlády na lidi kašlaly. Bylo to tak za komunistů, a později tím spíš. Na všech plážích visí cedule s užitečnou výzvou, ze které bychom si měli všichni vzít příklad. Sdělují: „ Záchrana tonoucích je v rukou samotných tonoucích.“

13 prosinec 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202081556

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions