Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 93. Lidé, buďte šťastní

Ve svém životě se rád věnuji dobročinnosti. Pravdou však je, že nerad dělám jen tak nějaké všeobecně dobré skutky. Daleko víc se mi líbí dávat konkrétní příspěvky nebo dary. Vzpomínám si například, že před dvaceti lety patřily jednorázové injekční stříkačky mezi nedostatkové zboží. A mně se je podařilo sehnat. Koupil jsem jich hned sto tisíc. Ty jsem pak předal dětskému oddělení Mangušské obvodní nemocnice, nacházející se blízko Mariupolu.

Vedoucí oddělení, a také velmi dobrá lékařka v jedné osobě, která pracovala v té nemocnici celý svůj život, si stále zoufala nad nedostatkem toho nejnutnějšího, o injekčních stříkačkách na jedno použití ani nemluvě. Plakala, když stříkačky přebírala a podepisovala protokol. Vůbec nedovedla pochopit, k čemu jsou nutné všechny ty papíry, a nevěřícně se smála, když jsem jí pověděl, že jí ty stříkačky jinak také mohou být nějakým příkazem shora odebrány. Co by s nimi potom bylo, ví jenom sám pánbůh.

Jak jsem se dozvěděl později, k něčemu podobnému tam tehdy málem došlo. Hlavní obvodní lékař, jakýsi G. G. Tochtomyš, se pokusil stříkačky na dětském zabavit pod záminkou, že vytvoří rezervy pro obvod. Když mu to nevyšlo, velmi se rozčiloval. Vůbec mi nepoděkoval, ba právě naopak. Nadával mi velmi nevybíravými slovy. Nebudete mi věřit, ale mě to hřálo u srdce. Za prvé jsem vždycky strašně nesnášel aparátčíky a nemám je v lásce dodnes. Pročpak mi asi ten vedoucí tak nadával? No protože tahle moje akce proběhla mimo jeho pravomoc a on sám nemohl těmi stříkačkami nijak disponovat. Protože znám způsoby lékařů na vedoucích místech, pozval jsem na akt předání hlavního redaktora místních novin, aby se tenhle fakt roznesl po celém obvodě. Za druhé jsem měl radost, že za mnou do úřadu přijeli lékaři z dětského osobně, aby mi osobně poděkovali a pověděli mi o všech těch zákeřnostech, o které se pokoušel Tochtomyš. A za třetí jsem se měl radovat sám ze sebe, že si mohu dovolit takové věci vůbec dělat. Chtěl bych obzvlášť zdůraznit slovní spojení „mohu si dovolit“, protože dobročinnost a její důsledky se mohou uskutečňovat jen tehdy, když si to člověk přeje a zároveň když na to má. Přičemž velikost dobročinného daru nehraje roli.



Podle stejných zásad teď přispívám na stavbu chrámu ruské pravoslavné církve v kyjevské oblasti. Také dávám peníze na charitu pro nemajetné v Mariupolu. Nějak se s tím nevychloubám, ale neostýchám se o tom mluvit. A tak když padlo rozhodnutí, že své eseje vydám knižně, napadla mě v těch souvislostech myšlenka, že někdo to vydání „Žertovných esejí“ třeba bude chtít podpořit. Referendum jsem kvůli tomu nevyhlašoval, ale poradil jsem se s trojicí nejbližších spolužáků a dostal jsem jejich plnou podporu. Věc se má tak, že jsem si usmyslel natisknout na titulní straně, že kniha je vydána za finanční podpory těch a těch dotyčných sponzorů, a sice bez uvedení sumy, protože právě tato otázka se může ukázat jako velmi choulostivá. A tak hned poté, co jsem zveřejnil žádost o příspěvek, se na mne někteří obrátili s dotazem, jak poslat peníze.Byli to Leša Krasnov, Kosťa Romašov, Světa Titova, Marina Emich, Ljubov Kovaljovová a Jakov Kirš. To všechno jsou absolventi Kemerovského státního medicínského institutu. Ale když začaly přicházet peníze dokonce od úplně neznámých lidí, bylo to překvapivé a příjemné. Znamenalo to, že se eseje čtenářům líbí. A ti, kteří je hodlají podporovat, jsou nejenom hodní, ale i moudří. Bohužel počet podporovatelů je ze statistického hlediska o hodně menší, než těch, kteří nijak nepřispívají. Bylo by taky ode mne nečestné, kdybych říkal, že všichni byli „pro“ a všem se to líbilo. Někteří si trochu kriticky rýpli, jako když zakváká neškodná žába. Jeden spolužák se ale projevil jako závistivá ropucha a vylil si na mě svou zlost. Přestože Konfucius tvrdil, že „je těžké najít černou kočku v tmavé místnosti, obzvlášť když tam ta kočka není,“ můj někdejší kamarád se holedbá, že tu kočku našel! Co na to říct? A tak jsem si vzpomněl na školní hodiny aritmetiky (na medicíně se aritmetika neučila), začal jsem počítat, kolik drátů mají kola mého velocipedu. Tady výpočty fungují. Jestli však někdo dobře či špatně píše, to se tak přesně spočítat nedá.







Musím říct, že vydavatelský proces probíhá nezávisle na aritmetických cvičeních „účetního Votruby“! Korektura i redakční úpravy jsou dokončeny. Vybíráme papír. Celkem vzato, jak se říká na Dálném východě: „Psi štěkají a karavana táhne dál.“


V červnu roku 2012 právě uplynulo 40 let od chvíle, kdy jsme spolu s mnoha dalšími dobrými lidmi a kamarády ukončil Kemerovský státní lékařský institut. Postupem času se ze všech stali báječní lékaři. Osud je rozházel po celém světě. Vím, že moji spolužáci žijí a pracují v Kanadě, v Izraeli, v Německu, v Bělorusku, v USA a na Ukrajině. Nu, a také po celé široširé Rusi. S přibývajícími léty se stáváme stále víc a víc sentimentálními a táhne nás to k sobě. Chtěli bychom obejmout staré kamarády a poprosit za odpuštění za všechna příkoří, kterých jsme se možná na nich dopustili. Chtěli bychom společně zavzpomínat na minulost. A já chci na tomto místě využít svého práva autora a přidat všem svůj soukromý vzkaz: „Odpusťte mi všichni, kterým jsem vědomě nebo i nevědomě ublížil. Mám vás rád! Buďte šťastní.“



Myslím si, milí čtenáři, že mi prominete, když se dobročinnosti budu věnovat i nadále a budu dál poskytovat příspěvky a vybízet ostatní k přiměřené účasti na konání dobrých skutků. A také budu dál pokračovat v psaní esejí a naplňovat tím myšlenky Javara Hasan – ogly Abdulajeva, který to vyjádřil neobyčejně poetickým způsobem. A aby snad překladatel „nepokazil půvab originálu“, vzpomeňte si na azbuku a pokuste se to poetické dílko přeložit sami.


22 prosinec 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202081583

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu