Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 95. Milán – město blahobytné

Milán je nádherné město. Byli jsme v něm s Natašou už dříve a také jsme tam slavili 22. února naši stříbrnou svatbu. Uchvátil nás půvab a temperament Italů, ale také jejich bezprostřednost a halasnost. I zcela banální fráze mohou doprovodit takovými nevázanými gesty, až je z toho člověk nesvůj. A právě pod návalem takových dojmů pozvala moje žena Nataša mne, i naši dceru Káťu do Milána, abychom tam oslavili manželčiny narozeniny. Nedělal jsem drahoty a nenechal jsem se od Natálky přemlouvat. Hned jsem s tím souhlasil. Kačenka byla také pro, ale musela se ještě domluvit s profesorem, který vedl její diplomovou práci. Ten se také nenechal prosit a vyšel jí vstříc. Uvolnil dceru na tři dny s tím, že Káťa bude muset vypracovat něco navíc. Takže otázka naší cesty byla vyřešená. Jet do Milána bez náležité přípravy jsme ovšem nechtěli a usadili jsme se k počítači nad programem La Scaly. V těch dnech, kdy jsme měli být v Miláně, však nedávali bohužel nic, co by nás zaujalo. Nenašli jsme v programu ani žádného známého interpreta. Zato v té prosincové době hned naproti La Scale probíhala výstava díla světového výtvarníka 16. Století Georga de la Tour. „Prohnilí“ italští imperialisté umožnili bezplatný vstup vstup do expozice, a tak byly skupiny školáků v doprovodu učitelek vpouštěny bez stání ve frontě. V sobotu ráno byla fronta kratší, asi tak padesát metrů. Nedosahovala dokonce ani k pomníku Michalangela.




Stoupli jsme si do řady a bez reptání jsme čekali na chvíli, až se budeme moct opájet krásou obrazů. Ale chyba lávky! Od vchodu do sálu nás dělila pouhá dvojice návštěvníků, mimochodem krásný pár osmdesátníků, ona v norkovém kožíšku a on ve světle hnědém plášti s efektní šálou hořčicové barvy, uvázanou pod límcem. Ten pár byl natolik milý a vypadal tak bezbranně, že byste běželi hledat nějaké židle, aby si mohli starouškové při tom dlouhém čekání sednout. Když už tedy byl ten starý pár na řadě a hned za nimi v závěsu i my, objevily se náhle jako horký vítr v poušti tři skupiny školáků. Už jsem se zmiňoval, že žáky pouštěli bez čekání. A v té chvíli policista, který dohlížel na pořádek a fungoval jako kontrolor, začal navrhovat těm roztomilým starouškům, aby vstoupili do výstavního sálu před těmi třemi zpívajícími a poskakujícími skupinami. Ale senioři tvrdošíjně odmítali nějaká privilegia a dávali ve dveřích přednost bujné mládeži. Ale konečně pak už přišla řada i na nás. Dovnitř pouštěli po pěti lidech. Udivilo mne, jaké bylo v sále blahodárné ticho. Ti halasní italští školáci, kteří ještě před vchodem tančili brake – dance, seděli přímo na podlaze v rozích obrovského sálu za ohrazením z lana a poslouchali pozorně přednášky průvodců, kteří také seděli na podlaze. Bylo udivující a příjemné přihlížet takové metamorfóze.

Nebudu tady popisovat plátna Nativity, 1644 a Saint Joseph, 1642. Můžete se na ně podívat na internetu. Spíš bych rád uvedl, že emoce, které se nás zmocnily, byly velmi silné. Po opuštění výstavního sálu nás uchvátil nenadálý zápal nebo elán. Byl jsem ohromený tím, jak lze štětcem zachytit světlo svíčky. Vzniká dojem, že plamen se odráží dokonce i v kapkách potu svatého Josefa. Dost jsme litovali, že neumíme italsky. Průvodce hovořil tak emocionálně, stále gestikuloval a ukazoval rukou na obraz. Z nějakého důvodu se pořád obracel k Nataše. Myslíme si, že asi vytušil, že má Nataša další den narozeniny. A hned následující den po návštěvě výstavy děl Georga de La Tour jsme se vydali pěšky po Miláně hledat kostel Santa Maria delle Grazie, ve kterém se nachází „Poslední večeře“ Leonarda da Vinci. No a co? Když se máme seznamovat s uměním, tak ať už to stojí zato.


i


Tím spíš, že jsme teprve v únoru sbírali s Natašou informace o tom, co se kde nachází. Ukázalo se, že kostel je od našeho hotelu pěkně daleko. Šli jsme více než hodinu. Tak moc jsme toužili uvidět to, co je tak dobře popsáno v Matoušově Evangeliu: „Večer, když byl za stolem s Dvanácti, uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí.“ Zcela zdrceni se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“ „Zradí mě ten, kdo se mnou smočil ruku v míse“, odpověděl jim. „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj nejlepší, kdyby se vůbec nenarodil.“ Jeho zrádce Jidáš na to řekl: „Jsem to snad já, Rabbi?“ „Sám si to řekl“, odpověděl mu Ježíš. Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte, tohle je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim jej se slovy: „Pijte z něj všichni, toto je krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů. Říkám vám, že od této chvíle už neokusím plod vinné révy, kdy ho s vámi budu pít nový v království svého Otce.1




Je pravda, že ta pěší procházka nás rozradostnila. Otáčeli jsme hlavy na všechny strany a kochali se krásami architektury. Natálka koukala po obchodech a já zas po kavárnách a restauracích, kam by se dalo případně zajít. Byli jsme hodně unavení, ale dostalo se nám odměny. Do kostela jsme vstoupili právě ve chvíli, kdy začínala nedělní bohoslužba. Se zájmem a s potěšením jsme si ji vyslechli do konce, i když jsme ničemu nerozuměli. Ale celková atmosféra velebnosti a zbožnosti se přenesla i na nás. A potom jsme ještě s radostí poslouchali varhanní koncert. Abych vás jenom nebalamutil, znovu říkám, že uvidět „Poslední večeři“ na vlastní oči se nám nepovedlo. Vstupenky na prohlídku byly totiž vyprodané na několik týdnů dopředu. Vzpouru v rodině jsem zažehnal pouze slibem, že se do Milána ještě někdy podíváme. Předtím si vstupenky zarezervujeme po internetu s dostatečným předstihem, a pak se na prohlídku určitě dostaneme.




Život zvídavých turistů je opravdu těžký. Kostel Santa Maria delle Grazie se nachází dost daleko od hotelu Galileo, kde jsme bydleli. Přesto jsme šli pěšky i nazpátek, ale troufale jsme zvolili jinou trasu. Jak jsme celkem správně předpokládali, všechny cesty v Miláně se sbíhají do milánského dómu. Náš kostel stál asi sto metrů od dotyčného místa. Nesmějte, vyšli jsme opravdu na náměstí před chrámem. Pospíchali jsme, a proto jsme byli úplně unavení. Náš spěch měl prozaický důvod. Měli jsme hlad. Pozval jsem rodinu do restaurace „Galerie“, která se nachází v Galerii Victora Emanuela. Chtěl jsem tam oslavit Natálčiny narozeniny. Restaurace je to překrásná. Líbila se nám už tehdy, když jsme s mou ženou přiletěli do Milána oslavit stříbrnou svatbu. A v předvečer našeho svátečního oběda na tomtéž místě mi řekli, že ten den budou nabízet čerstvé lanýže. Rozhodli jsme se, že se ani nebudeme stavovat v hotelu a rovnou půjdeme do restaurace. Nebudu líčit celý oběd, jenom řeknu, že to bylo neuvěřitelně dobré.




Já s Kateřinou jsem si dal tagliatelle s lanýži, naše oslavenkyně si objednala bramborový krém a k tomu křepelčí vejce s lanýži. Jako dezert jsme si vybrali báječný dort s lesními jahodami. Musím ale ještě něco dodat k tomu, jak se podávalo hlavní jídlo. Přinášeli ho bez lanýžů. Ty pak před zraky hostů zvážili na elektronických vahách, potom je nastrouhali speciálním nástrojem a poté znovu zvážili. Počítají se gramy i miligramy. Ale je to nepopsatelná lahůdka. Ještě nikdy předtím jsme je nejedli a nemohli jsme se jich nabažit. Oběd se vcelku vydařil. Po obědě jsme se vydali hledat pouličního malíře, aby právě on a ne fotograf, zachytil naše spokojené fyziognomie. Hledání nám opravdu nedalo moc práce. Pouliční malíři mají svá stanoviště tam, kde procházejí davy turistů, tedy i v okolí milánského Dómu. Chtěli jsme ale najít toho, který nás spolu s Natašou zvěčnil už dříve. Namaloval nás tehdy na počest naší stříbrné svatby. A taky že jsme ho nakonec našli! Posuďte sami, co se mu podařilo vytvořit.





S naší cestou do Milána jsme byly všichni spokojení. A teď se můžeme těšit na to, až se tam podíváme znovu. Tím spíš, že jsem to rodině slíbil.

12 prosinec 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202081613

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions