Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramošo!

Ve filmu „Běh“ říká generál Čarnota (herec Uljanov) Paramonovi Korzuchinovi (herec Jevstignějev) při karetní hře: „Ty jsi ale hazardér, Paramošo... to je to, co tě ničí.“ A tahle fráze ve zkrácené podobě: „Ty jsi ale hazardér, Paramošo“, se stala okřídlenou. Faktem je, že v dobách, kdy se v našem studentském spolku rozmohl virus hazardu a silného zaujetí karetní hrou, se ten film ještě nepromítal. S karbanem jsme začali dávno před rokem 1971. Trvalo to asi tak rok, možná dva. A v roce 1971 jsme s tou zábavou přestali. Dodnes mi není jasné, co bylo příčinou toho, že jsme tomu tak bezhlavě propadli. Zachvátila nás opravdová karetní vášeň, což představuje velmi výraznou emoci, která je spojená se schopností anticipace. Tahle posedlost však vůbec nijak nesouvisí s tím, zda jste při hře úspěšní či nikoliv!

Sestava hráčů byla stabilní. K jejím stálým členům patřili kromě vašeho pokorného služebníka i Žeňa Romašov, Kolja Kozlov a Slávka Sizikov. Ke stolu si velmi zřídka sedl i Valera Kajgorodov a Žora Černobaj. Daleko častěji než Žora si přišel zahrát i Voloďa Kravčenko, můj trenér zápasu „sambo“ a zároveň náš společný kamarád. Voloďa pracoval v továrně „Progres“, kde byla velmi tuhá disciplína, takže neměl možnost tak často pocuchat nervy sobě i nám. Při hře byl až drasticky emocionální. Vyskakoval z místa a nadával všem zúčastněným najednou i každému zvlášť, pokud například dotyčný vynesl jinou kartu, než kterou Voloďa zrovna potřeboval. Já a Žeňa jsme ho znali lépe, než Slávka nebo Kolja Kozlov, a nebrali jsme si to osobně. Ale Kolja i Slávka se snažili Voloďovi vysvětlit, že oni hrají sami za sebe a ne proto, aby mohl Voloďa pořád vyhrávat. Skutečnost byla taková, že se mu moc nedařilo a ani jednou se mu nepovedlo vyhrát.

Hráli jsme o kopějky a první sázka byla po jedné kopějce od každého hráče. Hráli jsme tehdy „Azi“, tak se ta hra jmenovala. Její podstata spočívá v tom, že se úplně odhazuje jedna barva. Zbývajících 27 barev se rozdává postupně po kruhu, až má každý hráč čtyři karty. Poslední kartu rozdávající hráč obrátí a ukáže ji ostatním. Příslušná barva bude trumfová. Potom všichni odhazují po jedné kartě, a aby člověk vyhrál, je potřeba mít dva štychy. A když si tři vezmou po jednom štychu, tak se situace nazývá „azi“. Někteří sice hráli, ale nebrali ani jeden štych, aby protáhli hru a mohli se přidat za polovinu sumy v partii. A ti, kteří vůbec nehráli, mohli také vstoupit do hry, ale už za plnou sumu, která zrovna v partii byla. A suma v každé partii vzrůstala v souvislosti s tím, jak se hráčům dařilo smlouvat. Přičemž zvyšovat sázky mohl každý jen jednou, když navrženou sázku ostatní prostě podrželi. Když tu sumu ale ještě někdo zvýšil, pak bylo možné vznést nový návrh. A ten, kdo navrhl sumu jako poslední, začínal další hru a byl první na tahu. Hra je zajímavá a také velmi napínavá. To, co jsem výše popsal, se může opakovat několikrát za sebou, a pokud se ještě přidají další hráči, tak suma kopějek vzrůstá velmi rychle. A ještě bych k tomu rád dodal, že ve hře vyhrává ten, kdo méně riskuje, ale zato má skvělou paměť, je chladnokrevný a umí vyčíst z obličejů ostatních hráčů jejich emoce a z jejich chován pak určit, i když jen do určité míry, jaké mají karty a kdo by mohl dobře blafovat.

Ještě je bezpodmínečně nutné velmi dobře znát příslušný paklík a umět zamíchat kartami tak, aby se pod rukou objevilo eso ve chvíli, kdy rozdávající obrací poslední kartu, která určuje trumfovou barvu. Nejsem si stoprocentně jistý, jak tohle všechno ovládali ostatní, ale o sobě můžu ve vší skromnosti naznačit, že mi to možná nešlo úplně virtuózně, ale všechno co jsem vyjmenoval, jsem dost dobře ovládal. A když byla ve hře slušná suma a byl jsem na tahu, dokázal jsem odhalit ulité eso. Neopakoval jsem to často, protože jsem měl nad sebou zesílený dohled, ale proč už to nakonec tajit, dělal jsem, přesněji řečeno prováděl jsem taková kouzla s chutí. Ještě jsem s oblibou vytáhl z kapsy náprsní tašku a pomalu beze spěchu jsem z ní vyndával storublovou bankovku a dal jsem ji v sázku. Ach, co se jenom v tu chvíli strhlo? Musím říct, že mít v té době náprsní tašku, to už něco znamenalo.

Náprsní tašku mi k narozeninám daroval můj táta s přáním, aby nikdy nebyla prázdná. Platí nepsané pravidlo, že prázdnou peněženku nebo náprsní tašku darovat nelze, tak mi táta do ní vložil novou šustivou storublovku. Náprsní taška byla z krokodýlí kůže a stála majlant. Táta jí potají koupil na vojenském tržišti ve Frunze, aby to jeho manželka, moje maminka, nevěděla. Tehdy tam pracoval, jinak by ji ani nedostal, protože volně takové věci vůbec nebyly k sehnání. Ta storublová bankovka byla také překrásná, nebyla často k vidění, protože při ceně dvacet kopějek za chleba a dva ruble padesát za kilogram salámu člověku normálně do ruky nepřišla.

Tahle storublovka na karetním stole situaci okamžitě rozžhavila, a když tam spolu seděli Žeňa a Voloďa, hned se mezi sebou začali hádat a přesvědčovali jeden druhého, že blafuju. Zajímavé bylo to, že oba se sice navzájem ujišťovali, že blafuju, ale zároveň se navzájem obviňovali z toho, že ten druhý hraje na mě. Voloďa se rozčiloval, že Žeňka je se mnou domluvený, protože jsme nejlepší kamarádi. Žeňka prozměnu obviňoval Voloďu z toho samého. Obvykle k tomu se smrtelnou vážností dodával, jak mě někdo může považovat za svého kamaráda, když kvůli mně zrovna prohrál pětadvacet rublů.


Také Voloďa vždycky spustil podobnou písničku, jaký prý jsem to kamarád, když kvůli mně v loňském roce prohrál tři sta šedesát rublů! Ty peníze ale nebyly jeho. Byly to komsomolské příspěvky (Voloďa byl dílenským vedoucím komsomolu v závodě „Progres“). Já jsem mu tehdy ty peníze odmítl vrátit z výchovných důvodů, aby už příště takovou sumu neprohrál. Ano, i takový případ se stal. Svou výchovnou roli to ale sehrálo, protože později už nikdy Voloďa neprohrál víc než deset rublů. V takové rizikové situaci prostě vstával a odcházel. Zato při každé hře na tu nešťastnou příhodu vzpomínal. Naštěstí to bylo pouze při hře a pouze v hádce s Jevgenijem. Naše vzájemné vztahy tím nijak neutrpěly. Všechno tehdy běželo podle předem známého scénáře. Voloďa s Žeňkou se zase tradičně pohádali, a pak si svorně slíbili, že mi na místě utrhnou hlavu. Vyložili svoje karty a vyžadovali, abych jim ukázal ty svoje. Já jsem je také s potěšením odhalil, protože to také bylo součástí scénáře. Když jsem na tom byl dobře, Žeňa s Voloďou se objímali a chválili se za to, jak moudře si počínali. Pokud nastala situace opačná, nazývali mně klikařem a darebákem. No, a když jsem jenom blafoval, to se pak teprve všechno pěkně rozjelo! Moji druhové si začali nadávat do zbabělců a slabochů a na mě úplně zapomínali. Hra se tím obvykle na pět – deset minut přerušila, dokud to nerozdýchali.

Musím vám, milí čtenáři, ještě povědět, že pro náš karban bylo příznačné, že jsme hráli výhradně o sobotách a nedělích. Ten, kdo vyhrál, si nikdy nenechal výhru pro sebe, ale tradičně ji utratil za láhev oblíbeného portského „777“ a „Doktorský salám“. Pokud ale někdo vyhrál, jako tomu bylo v tomto případě, příliš velkou sumu, jako například 360 rublů, bylo dosti nemožné utratit to všechno jenom za víno a salám. Hráči samozřejmě věděli, kolik co stojí, a uměli si dobře spočítat, kolik zůstalo za nehty tomu, kdo vyhrál. Ještě bych chtěl dodat, že do obchodu zpravidla nechodil žádný z hráčů. Jevgenij měl a má mladšího bratra Kosťu. Říkali jsme mu „Prcek“. A Žeňka na něj vždycky hned křikl a poslal ho na nákup. Chudák Kosťa se vůbec nepokoušel odmlouvat. Na velkého bratra Jevgenije neplatil ani zítřejší zápočet, ani zkouška pozítří. Nařídil Kosťovi, co má nakoupit, a výherce požádal, aby předal Kosťovi patřičnou sumu. Vždycky k tomu ještě připočítal částku na „nepředvídatelné výdaje“ a peníze na taxi. Kosťa odešel do krámu a my jsme pokračovali ve hře.
Z téhle závislosti jsme byli vyléčení tak nějak naráz. Všechny dost zlobilo, že jsem si uměl „ulít“ eso, ale za žádnou cenu nemohli přijít na to, jak to dělám. A tak mě tedy jednou přizvali ke hře ve všední den. Byli tam Žeňa, Slávka Sizikov a Valera Kajgorodov. Bylo mi tehdy divné, že chtějí hrát, přestože není sobota. Když začali demonstrativně rozbalovat nový paklík, podivil jsem se podruhé. Všechno jsem to postřehl, ale žádný závěr jsem z toho nevyvodil. A tak rozdali karty. Měl jsem dámu a trumfové eso, takže moje prohra byla pravděpodobná méně než jedno procento. Mohl jsem prohrát pouze v jediné situaci, a sice kdybych nebyl první na tahu já a protivníci by měli karty v určitém pořadí. A tak, když sázky začaly narůstat a já pocítil, že mě nechtějí dát možnost, abych se uplatnil, a že je všechno domluveno předem, nechal jsem je... a prohrál jsem! Sto rublů bylo fuč už v první hře. Urazil jsem se, vstal jsem a začal jsem odcházet. Přemlouvali mě, že útratu rozdělí rovným dílem. Já jsem jim ale v klidu vysvětlil, že pokud se mi dařilo schovávat eso, tak je to jenom moje zásluha a moje riziko. Vždyť jsem vždycky sliboval, že když mě někdo chytí za ruku při činu, odevzdám všem tu známou storublovku z náprsní tašky. Ale oni se proti mně spolčili! Kamarádi mi nakonec navrhli, že mi těch sto rublů vrátí, ale já jsem to odmítl s tím, že je to pro mě užitečná lekce a odešel jsem... Nedokážu se ale dlouho zlobit, a tak už druhý den jsme se s Žeňou, Slávkou a Valerou přátelili, jako kdyby se vůbec nic nestalo.

Rád bych dodal, že od roku 1971 jsem už nikdy nehrál karty o peníze, protože jsem si dobře zapamatoval, jak jsem tehdy dostal za vyučenou. Od té doby jsme lehce nenápadně přešli k tomu, že pokud jsme si chtěli koupit naše oblíbené portské „777“ a „Doktorský salám“, nechali jsme kolovat čepici. Nezměnilo se pouze jediné. Tak jako dřív, posílal Jevgenij do obchodu „Prcka“.

7 leden 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202081711

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions