Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 67. Lístek č. 13

Vždycky jsem se divil, jak Arkaša, náš komsomolský vedoucí, uměl nacházet způsoby, jak se vyvléknout z každé situace. Ve škole nikdy neměl žádné problémy. A jestli nějaké měl, skrýval je tak šikovně, že o nich nikdo neměl ponětí. Umět něco takového není v životě k zahození. Na rozdíl od Romašova, který dělal ve své skupině na stomatologické fakultě také vedoucího, a povedlo se mu octnout v pěkné kaši. Je prostě zázrak, že se z ní vůbec dostal, a že z té situace vyklouzl prakticky bez šrámů. Třicátá léta naštěstí nehrozila, ale i tak mohly být následky dost tvrdé.

Stalo se to tak. V Komunistické straně Sovětského svazu uměli lépe než co jiného přitáhnout člověku uzdu a držet ho pevně na oprati. Nejspíš ti lidé neuměli pracovat, a snad ani nechtěli, ale ponížit někoho pod sebou, rozmáznout ho po stěně jako mouchu, to byla jejich svatá věc. A tuhle hanebnou činnost asi nejspíš považovali za práci. Co si jen navymýšleli, aby se mohli takhle chovat. Abych to upřesnil, ty jejich způsoby nepocházely jenom z minulosti. Vždyť ačkoliv tihle komunisté přejímali některé manýry od svých předchůdců, snažili se ty hnusné praktiky ještě „vylepšit“.

Bylo to především udávání, donášení na spolupracovníky v práci a na spolusoudruhy ve straně. A také nejrůznější konference a hlášení na různých úrovních. Toto považovali za svou svatou povinnost. Pro ně bylo důležité někoho pod sebou nejen ponížit a rozdrtit, ale zároveň mu dát příležitost, aby i on se mohl chovat stejně tak podle ke svým bližním, jako oni. Vedoucí komsomolských skupin měli moc zasednout si na kohokoli, a to samé i ročníkoví vedoucí a vedoucí fakult. A kdyby i tohle nestačilo, tak straničtí vedoucí, ti všichni si chtěli také přihřát svou polívčičku a pořádali zasedání. Tam pak vyslýchali řadové vedoucí, kteří chudáci museli podávat hlášení o aktivitách své komsomolské skupiny. A co měli ti nebožáci dělat a jakou práci si to měli vymýšlet?

A tak jednou došlo i na Romašova. Bylo to jeho první stranické hlášení a on se bál. Není divu, vždyť se sešli profesoři, vedoucí kateder a celá stranická branže. Kosťa začal směle, jak to v té době vyžadoval jednací řád: „Na posledním zasedání generální sekretář Brežněv řekl...“. A v tom se ozvalo mohutným hlasem: „Stop!“ Hrůza! Kolem všechno ztichlo a ze svého místa vstal člen politbyra lékařské fakulty, vedoucí katedry ortodoncie Marsel Zakejevič Mirgazizov, který si konečně naše důvod zchladit si na někom žáhu. Hlavním cílem neměl být chudák Kosťa. Když už nemohl Mirgazizov uškodit přímo, tak alespoň využil toho, že se z každé schůze pořizuje zápis, který prověřují ti nahoře. A když už našel příležitost, tak ji nepustil z ruky.

„Souduzi, pro nás všechny je to největší osobnost současné doby, vážený trojnásobný Hrdina Sovětského svazu, generální tajemník KS SSSR Leonid Iljič Brežněv. A pro tohohle usmrkance je to prostě jen Brežněv. Vždyť ty si řekl Brežněv!?“ A to už se obrátil ke Kosťovi. Ten na místě úplně zcepeněl. Stojí a mlčí a hlavou se mu honí idiotská anekdota o tom, jak Čukču přijímají do Komunistické strany Sovětského svazu, ukazují mu portrét L. I. Brežněva a ptají se: „Kdo to je?“ Čukča odpovídá: „To je samozřejmě náčelník!“ Partajní organizace se ptá: „Jaký náčelník?“ Čukča odpovídá: „Samozřejmě náčelník tábora.“ Partajníci se znovu ptají: „Jakého tábora?“ A Čukča odpovídá: „Samozřejmě socialistického.“... A s takovými myšlenkami tam Kosťa stojí a poslouchá, jaký že je zabedněnec a že má soudruh profesor vážné pochybnosti o tom, zda vůbec může Kosťa pracovat jako lékař.

Takový to vzalo obrat. Mirgazizov byl ten den ve formě a rozhodl se, že si kopne hlavně do tajemníka stranického výboru Kemerovského státního lékařského institutu, a vyzval k hlasování, které mělo rozsoudit tuto trapnou situaci. Za hlavního viníka byl překvapivě Mirgazizovem označen právě tajemník stranického výboru školy osobně, protože takový mimořádný a odpudivý případ je pouze výsledek jeho špatné práce. A tak se hlasovalo, ale až potom, co Kosťu poslali za dveře.

Tajemníkem stranického výboru institutu byl v té době přesvědčený partajník, který však dosud nebyl v podobných praktikách namočený, pocházel z rolnických poměrů, byl vedoucím katedry filosofie a vědeckého komunismu a jmenoval se docent S. K. Glebov. Byl to takový strejda. Dá se říct, že nebyl nijak špatný, a i když ho někteří studenti zrovna nemilovali, přijímali ho jako nutné zlo. M. Z. Mirgazizov byl ale jako z křemene, mimochodem později povýšil přestupem na lékařskou fakultu do Kazaně.

Tahle událost se stala na jaře, ale v létě měla svoje pokračování. Tedy přesněji řečeno v letním zkouškovém období. Všechno probíhalo dobře, až přišla poslední Kosťova zkouška z historie Komunistické strany Sovětského svazu. Studenty zkoušela docentka Šalněvová. Mezi všemi byla oblíbená a říkali jí „máma Lena“, nebo taky „mamka“. Kosťa si u zkoušky vytáhl lístek číslo 13, a ten mu přinesl štěstí. Otázky byly lehké a Kosťa na ně znal odpovědi. Hlavou už se mu honily představy rodné Kyrgyzie a máminých dobrot, kterých si bude užívat v nejbližších dnech. Číslo 13 však není dobré podceňovat. Tentokrát totiž sehrálo svou osudovou roli. Kosťa už šel ke stolu, kde seděla „máma Lena“, když v tom se otevřely dveře a vstoupil vedoucí katedry Glebov. „Tak copak to tu máme? Skupina 41.“ A spařil Kosťu, který stál u stolu. „Áá, soudruh komsomolský vedoucí, podívejme, podívejme... Jste připravený odpovídat? Tak prosím, posaďte se.“ Glebovova líbeznost byla Kosťovi hned podezřelá, ale nedalo se nic dělat. Glebov si vzal od Kosťi lístek a říká, že za tyhle otázky dostal jeden bod, ani nemusel odpovídat. „Pojďte, popovídáme si o tom nejjednodušším, bez čeho sovětský lékař nemůže být považován za skutečného lékaře.“ Přistoupí ke stěně, kde visel za záclonkou panel s ikonostasem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Jen si představte tu hrůzu! Všechna ta jména a tituly pod fotografiemi členů ÚV byla přelepena papírky. Zatracení jezuiti! Glebov odhrnul záclonku: „Tak, kdo je tohle?“, a sám šťouchá ukazovátkem do Eduarda Ambrosjeviče Ševardnadzeho. V tu chvíli se projevil další účinek lístku číslo 13. Kosťovi naskočila do hlavy ta idiotská anekdota o Čukčovi a náčelníkovi a roztáčela se pořád dokola, a ikdyž věděl, že dělá pitomost, nezadržitelně a proti své vůli pronesl: „Náčelník!“ Glebovovi se jen rozšířily zorničky. V posluchárně nastalo hrobové ticho, jen věrný přítel Tarasenko šeptá: „Ševardnadze.“ A Glebov ho vyzývá, aby se zvedl, a ukazovátkem míří na Kosygina. „A tohle je kdo?“ V té chvíli se zasekl i Tolik. Krátce řečeno, reparát následoval za tři dny. „A u mě osobně!“,dodal Glebov.
Kyrgyzie se musela obejít bez Kosti a Krasnodar bez svého Tolika Tarasenka. Ten den, kde kluci měli jet domů, pili oblíbené víno „777“, a dva následující dny se opalovali na břehu řeky Tom. V noci před reparátem si Kosťa dal s Tolikem dvojitou nejvyšší možnou dávku kofeinu, kterou sehnali přes Tolikovu sestru pracující v lékárně. Poté se vrhli na studium členů ÚV popředu i pozpátku i napřeskáčku. Celkem to šlo bez chyb. Až na to, že Glebov, ten darebák, začal zkoušet kromě jmen „náčelníků“ i všechny jejich pravomoce. Ve výsledku kluci dostali ještě další tři dny na přípravu ke druhému reparátu, a pokud by to nedopadlo, tak prý snad na podzim, a pak že už připadá v úvahu jen vyloučení ze školy. Tady už přestávala legrace.

Situace byla vážná. Opět si přes Tolikovu sestru sehnali kofein a fenamin a ve stavu transu drtili náčelnické funkce, sprostě nadávali a zase drtili. Oba už nenáviděli všechny členy ÚV a Glebova i s Mirgazizovem by nejraději roztrhali na kousky a spláchli. A v hlavách jim místo jmen a titulů členů strany hučela jako zaklínadlo studentská říkanka, která pomáhala nacpat medikům do hlavy účinky kofeinu.

Do hry jako Deus ex machina vstoupila opět docentka Šalněvová, které studenti neříkali marně „máma Lena“. Když uviděla, jak ti dva „orlové“ přišli na zkoušku úplně zdrogovaní, zaúpěla nad nimi, vzala jejich indexy a napsala jim tam „lidovku“. A ti dva toxikomani ani nebyli schopni nějakého projevu radosti. Spali dva dny bez probuzení, ani na záchod nechodili.

Od té doby uběhlo už hodně let. Kosťa a Tolik mi vyprávěli, že anekdotu o Čukčovi si dodnes pamatují, ale politbyro neznali ani tehdy, a nepamatují si ho ani dnes. Naštěstí to v dnešní době není potřeba. A lékaři jsou z nich dobří! Mirgazizov se přece jen mýlil.

Námět této povídky mi laskavě poskytl K.D. Romašov.

1 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070460

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2025
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions