Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 35. Vendeta

Vendeta je krevní msta. Lidé si můžou říkat, že je rozšířená jen na Sicílii a na Kavkaze, já ale budu tvrdit, že touha po pomstě se rodí u nejrůznějších národů a sociálních skupin. Mně je sympatičtější princip rovného práva, které uvádí Starý zákon zjednodušeně jako „oko za oko“ a „zub za zub“. A jestli je navíc motivace mstitele podložena pádnými argumenty, je opravdu těžké nepostavit se na jeho stranu. Tak posuďte sami, jestli se můj hrdina mohl udržet na uzdě, nebo jestli byla jeho vendeta oprávněná.

Kdo by v našem ročníku neznal Sášu Popoviče? Byl veselá kopa a duše všech spolků. Měl hypertrofovaný smysl pro kolektivní soudržnost a také pro spravedlnost. Ačkoli si tu spravedlnost vykládal po svém, snaha tu byla. Situace se vyvíjela následovně. Sedmá studijní skupina se připravovala ke zkoušce z praktické chirurgie. Jak později pochopíte, skupina budoucích lékařů se v posledním roce zabývala především internou a chirurgie se jim poněkud vzdálila. Studenti nechtěli nic ponechat náhodě a rozhodli se, že si situaci pojistí. Osvědčení džentlmeni skupiny vzali na sebe břímě vyjednavačů a vydali se za asistentkou katedry chirurgie Ludmilou Alexandrovnou Krikanovskou. Vést podobná jednání bylo v té době mnohem snadnější, než je tomu dnes. Mužský šarm a bonbony se šampaňským rozehřály srdce krásky katedry a ona souhlasila s tím, že rozloží zkušební lístky tak, jak chtěla skupina. V den zkoušky v 8 hodin, tedy už půlhodinu před začátkem zkoušení, byla skupina v posluchárně.

Všichni si vzali svoje, zdůrazňuji „svoje“ lístky, a s předtuchou excelentních výkonů čekali na příchod zkušební komise. A již komise vstoupila. Co se tam tehdy stalo, nikdo neví, mám na mysli v té komisi, ale Ludmila Alexandrovna najednou začala vybírat od studentů jejich lístky a rozdávat jiné. Zbytečně se neříká, že od lásky je jen krůček k nenávisti. Ještě před chvílí Ludmilu Alexandrovnu milovala celá skupina, a teď na ni pohlížela s nenávistí. Avšak situace nebyla právě vhodná k nějakým akutním projevům zášti. Bylo třeba konat zkoušku. Všichni ji udělali, a ne špatně! Žádný div, když to byla jedna z nejlepších skupin v ročníku!

Tradice velela zkoušku náležitě oslavit. Na mejdanu se všechny hovory točily kolem věrolomného činu Krikanovské. Všichni na ni pěkně nadávali. Ale zkouška byla za námi a život šel dál. Sášovi to ale nedalo spát. Jeho nadměrný smysl pro spravedlnost si žádal pomstu. A tak se Alexandr rozhodl pro vendetu. Jenom ta mohla uklidnit jeho rozbouřenou mysl. Plán pomsty uzrál okamžitě. Sáša nic neodkládal a hned si zjistil telefonní číslo na Ludmilu Alexandrovnu. A ve dvě hodiny v noci jí také zavolal.

Ludmila Alexandrovna spala, proto dlouho nezvedala telefon. Saša byl neodbytný chlapík. Trpělivě počítal, kolikrát to zazvoní, až se dočkal ospalého: „Haló?“ Sáša změnil hlas a úlisně se zeptal: „Jsou u vás všichni doma?“ Odpověděl mu zcela probuzený hlas: „Co tím myslíte? Jestli je doma naše rodina, nebo snad něco jiného?“ „Něco jiného.“ Odpověděl sladce Sáša. Ach bože, pak následovalo ječení, křik a nejprostší nadávky. Ta dáma ječela, že se postará, aby ten dotyčný skončil bez diplomu. Měla však malý problém – nevěděla, o koho jde. Tehdy ještě neexistovaly telefony se zobrazením čísla volajícího. Šurka, jak jsme tehdy kamarádovi ve skupině říkali, byl opatrný. V té době měl motorku. Sedl na svůj stroj a přejel do Kirovské čtvrti. Odtud z budky zavolal znovu, a opět se zajímal, zda jsou všichni doma. A znovu si vyslechl, co si o něm myslí účastnice hovoru.

Nevěřili byste tomu, ale u Sáši se projevila nebývalá zvídavost a houževnatost. Každou noc se ptal ubohé Ludmily Alexandrovny znovu a znovu, zda jsou všichni doma. Ludmila Alexandrovna si za to ale tak trochu mohla sama. Kdyby mu alespoň odpověděla po pravdě na jeho přímou otázku, je docela možné, že by incident sám od sebe vyšuměl. To se ale nestalo a Ludmila Alexandrovna znovu a znovu začínala ječet a stále se nechtěla „přiznat“. A Sáša naléhal.



A pak konečně přišlo udělování diplomů. Všichni byli šťastní. Probíhal ročníkový večírek. Sášu jako blesk z čistého nebe ohromila myšlenka: „Tak ona je navíc podvodnice! Vždyť slibovala, že nedostanu diplom! Zase mě oklamala!“ Ještě tentýž den, přesněji řečeno tu noc, se jí se zájmem dotazoval, proč ho zase podvedla. Jako odpověď zase slyšel křik a hrubosti. Saša se bohužel opět nedočkal odpovědi na svou otázku.

V průběhu následujícího roku už to nebývalo tak často. Jen když měl Sáša noční, volal Krikanovské, aby se poptal, zda jsou všichni doma. Nemyslete si, že by Sáša někdy porušoval své zásady a měnil čas telefonátů. Proč také měnit něco, co už se zaběhlo? Když v noci, tak v noci.



Všechno krásné mívá také svůj konec. Už někdy na jaře následujícího roku uviděl Alexandr po příchodu do práce, že všichni čtou noviny „Izvěstija“. Otiskli tam článek o tom, jak se kemerovská lékařka L. A. Krikanovská dopouštěla telefonických útoků. Opakovaně volala jistému Felixi Andrejeviči Pjatakovičovi a v barvách mu líčila, jakou má nehodnou, přesněji řečeno nevěrnou ženu, s kým se stýká a kde. V článku se psalo o tom, že muž už toho měl dost a obrátil se na příslušné orgány. Ty milou Ludmilu Alexandrovnu Krikanovskou identifikovaly a napsaly o tom v novinách. Šura byl vcelku hodný člověk, a tak hned vytočil její číslo a vyjádřil svůj soucit. Je pravda, že dodal, že dáma je asi velká samotářka. Vždyť jí telefonoval celý rok a nic se nestalo. A když ona dělala to samé, pěkně na to doplatila. A navíc ji ještě vláčejí novinami. Měla by se nad sebou zamyslet!

Vícekrát už jí netelefonoval. Taky proč? Vždyť vendeta byla dokonána. Pravda, nebylo to úplně „oko za oko“, ale stejně...

29 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050416

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu