Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 80. Pud soli

Když se musíte rozloučit s dobrým kamarádem, je zcela přirozené, že se vám po něm stýská. Když Petr Kozlov společně s dalšími našimi studenty odjel po ukončení čtvrtého ročníku z Kemerova, aby pokročoval v dalším studiu vojenské medicíny na lékařské fakultě v Tomsku, bylo mi, jako kdybych ztratil část své duše. A zdálo se, že i Petrovi se stýská po Kemerovu, po naší skupině i po mně. Pravidelně, dokonce častěji než pravidelně, od něho přicházely dopisy a já jsem mu samozřejmě odpovídal. Upřímně přiznávám, že jsme si psali všelijaké hlouposti. Vždyť pro nás bylo nejdůležitější, abychom věděli, že ten druhý je živ a zdráv a v dobrém rozmaru. Už jsem se zmiňoval dřív, že jsem kupoval speciální poštovní sady s krásnými barevnými papíry a obálkami různého tvaru. Tehdy se mi smáli, že prý to jsou dopisní papíry pro holky, ale mně se to líbilo a invektiv jsem si nevšímal. S Petrem jsme si nepsali jenom dopisy, ale taky jsme si posílali telegramy. Do dneška se divím, že si na nás neposvítilo KGB. Vždyť jsme psali takové nesmysly, které klidně mohl někdo považovat za jakýsi kód nebo šifru.

Tak například text jednoho z telegramů Péťovi: „Došlo ke změně povoleného počtu protipancéřových nábojů určených ke skladování v hlavním štábu. Nyní je možné skladovat pouze tři náboje. Předchozí použité se zahazují.“ Péťa mi ten samý den odpověděl: „Náboje jsme spočítali, k použití nedošlo, prostě jsme vyhodili ty, co byly navíc.“ Až teď mi dochází, že sám Bůh chránil nás dva blbce, jak jen mohl. Román Ilfa Petrova „Zlaté tele“ byl pro nás samozřejmě nekonečným zdrojem inspirace. Požívali jsme rádi takové telegramy, jako: „Nakládejte sudy pomerančů“, nebo „Přehlídce budu velet já“. Jak vidíte, vyváděli jsme, jak to šlo. A na jaře v pátém ročníku mě Petr pozval do Tomsku. Vůbec nepřipustil, abych bydlel v hotelu, a přímo z nádraží mě přivezl do jejich tzv. konspiračního kvartýru. Petr, Valera Kajgorodov a ještě jeden kluk z Novosibirsku si ten byt společně pronajímali. Samozřejmě, že každý z nich měl zajištěno ubytování v kasárnách v areálu vojenské fakulty. Tam ale měli bránu, hlídku a všechny další nepříjemnosti, které patří k vojenskému režimu, takže pozvat si svou dívku na šálek čaje, bylo prakticky nemožné. Pro tyto případy se hodil právě tento „konspirační byt“, do kterého mě na dvě noci umístili. Naštěstí tam byla postel. Byla povlečená naškrobeným prostěradlem. Na toto téma byly mezi Petrem a Velerou neustálé potyčky. Valera nesnášel naškrobené povlečení, ale Petr si liboval, když skoro praskalo, jak bylo tvrdé.

Petr měl plán našeho setkání do detailů promyšlený. V pátek večer jsme měli banket v restauraci „Kedr“ v centru Tomsku. V těch dávných letech (byl to rok 1971) byla vyhlášená zvěřinovými specialitami. Protože si Péťa dobře pamatoval, jak jsem ho krmil smaženými brambory s uzeninou a bulharským lečem, zahrnul do objednávky medvědí maso, připravené podle speciálního receptu. Zpočátku je medvědí maso naložené v marinádě z octa, různých druhů koření, cibuli, černého pepře a soli. K naložené medvědí panence se přidá pasírovaná mrkev, petržel, celer a cibule. To všechno se zalije z poloviny marinádou a z poloviny bujónem, a pak se to dusí pět, šest hodin. Potom se všechno nechá vychladnout. Před podáváním se maso vyndá, nařeže na jeden a půl centimetru tlusté plátky a ty se pak obalí v tradičním trojbalu mouka, vejce, strouhanka, a po obou stranách osmaží na pánvi na rozpáleném oleji. Vznikne tak nebeská bašta. Dokonce ještě dnes, po tolika letech, si pamatuju na tu zvláštní chuť masa. Ale to nebylo všechno. Petr s Valerou se rozhodli, že mě dokonale ohromí. I oni sami se velmi těšili, že si smlsnou na rybce zvané „nělma“.

Ta ryba je prostě famózní. Poprvé v životě jsem ji jedl právě v té restauraci „Kedr“, a potom, když jsem bydlel v Novosibirsku, měl jsem taky tu příležitost. Přiváželi mi ji z dolního toku Obu. Tak tedy na našem banketu podávali „nělmu“ zapečenou ve smetaně a s pravými hříbky. To je takové jídlo, o kterém se směle dá říct, že taje na jazyku. Celkově se náš banket vydařil báječně. V restauraci jsme seděli až do zavírací doby. Pak se kluci rozhodli, že mě doprovodí do bytu. Sami měli před sebou ještě trochu složitější návrat do kasáren, protože museli nějak urovnat to, že se poněkud zdrželi. A byl to zákon schválnosti, že doslova sto metrů od bytu jsme narazili na vojenskou „lítačku“. Péťa s Valerou měli uniformu a pláště. Naštěstí jsme běželi daleko rychleji, než ta patrola za námi. Doslova za prvním blokem jsme zalítli za roh a octli se v jakémsi dvoře. Byl průchozí a kluci, kteří už měli nějaké zkušenosti, znali všechny průchozí dvory kolem. V podobných situacích je nejednou využili. Chmel v našich hlavách způsobil, že jsme se zoufale nechtěli nechat chytit. A tak jsme zdrhali. Dá se říct, že ačkoliv jsme měli upito, tak nás běh mezi dvorky pěkně provětral.
Za pět minut jsme už byli v „konspiračním“ kvartýru a kluci se vrhli do kasáren ještě včas. Vedoucí hlídky postřehl, že Peťka s Valerou mají odznaky kursantů medicíny a zavolal službě na vojenskou fakultu. Naštěstí tehdy nebyly mobilní telefony a než doběhl k telefonní budce, chvilku to trvalo. Ten darebák! Nebylo mu líto kopějek aby „napráskal“ slušné lidi. Naštěstí se opozdil. Peťka s Valerou už byli v kasárnách. To je ten rub vojenské služby.

O tom všem jsem se dozvěděl až druhý den, když kluci přišli za mnou, abychom zašli na soutěž ve společenských tancích. Poctivě přiznávám, že naším cílem nebyla soutěž, ale následný mejdan s několika jinými účastníky. Ten den jsme nepotřebovali jít do restaurace a strávili jsme plánované setkání v „konspirárně“, jak kluci bytu říkali. Večer vyšel báječně. Je pravda, že Valera musel běžet v noci do kasáren, ale Péťa dostal vycházku až do nedělního oběda, kdy odjížděl můj vlak do Kemerova. Bylo to velké vyprovázení a marné slzy. Byli jsme s Petrem trochu smutní, ale lahvinka vína, kterou jsme na rozloučenou vypili v nádražní budově, náš smutek rozehnala. Hlavní bylo, že jsme věděli, že se neloučíme nadlouho. Domluvili jsme se, že Petr si zařídí praxi v tankové divizi v Otbašachu, což je poblíž Frunze (dnes Biškek) a v létě spolu pojedeme na Isyk - kul. A tam budu hostitelem já. Tu episodu jsem popsal v eseji „Plov na Issyk – Kulu“.

A na podzim téhož roku 1971 jsem dostal od Petra pozvání na jeho svatbu. Ta se měla konat ve městě „Bělovo“, odkud pocházeli Petr i jeho nevěsta, dcera ředitele místní továrny na výrobu zinku. Se svatebním darem jsem si dlouho hlavu nelámal. Tím spíš, že jsem stejně nemohl nijak trumfnout jeho tchána, který se ukázal, a daroval novomanželům klíčky od Volhy Gaz – 21. Za stejným účelem jsem si vzal u své babičky Praskovji Michajlovny pytel od brambor. Samozřejmě jsem ho vypral a našil na něj odstřižky jako záplaty a na jednu bílou záplatu jsem napsal „16 kg – pud soli“. V obchodě jsem pak koupil 16 kilo hrubé kuchyňské soli.

To jsem odvezl jako dárek. Už když jsem jel autobusem, pořád jsem přemýšlel, proč jsem takový hlupák. Vždyť tu sůl jsem mohl koupit na místě a nemusel jsem ji táhnout s sebou až z Kemerova. Tohle všechno jsem ze sebe vysypal místo kloudného přípitku. Řekl jsem i to o dárku tchána, který se nedá přetrumfovat a taky to, jaký jsem tupec, když jsem táhl sůl až z Kemerova. A taky že přeju novomanželům, aby ten pud soli snědli společně. Je zajímavé, že Péťův tchán, takový důležitý strejc, vstal od stolu, objal mne a poděkoval mi za originální dárek. Po svatbě mě sám osobně odvezl svou služební Volhou do Kemerova. A v době svatebního veselí jsem si užíval zvýšené pozornosti ostatních, takže Valera Kajgorodov, který už tam byl, začal na mě žárlit. Ale svatební „Gorko!“, kdy se mají novomanželé políbit, jsme s Valerou družně křičeli z plna hrdla a nejvíc ze všech.

4 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070538

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu